Jak jsem se s nemocí vyrovnala já.

Je to zvláštní. Když jsem si přečetla článek 50 leté Jarky, vrátily se mi dávné vzpomínky, když mi bylo 25 let.

 

Se svým manželem a dvouletým synem jsem měla strávit dovolenou ve Vysokých Tatrách. Den před odjezdem jsem měla bolesti v podbřišku, bolely mne ledviny. Nevěděla jsem co dělat. Jestli dovolenou odříct, nebo to risknout a jet. Bylo mi líto peněz, které jsme za dovolenou zaplatili , a tak jsem se rozhodla, že pojedu. Bolesti se daly překonat. Vzala jsem si s sebou Brufen, kdyby náhodou.

Zpočátku bylo vše v pořádku, asi za dva dny na horách se bolesti objevily znovu a byly velmi intenzívní. Už to vypadalo, že se budeme muset vrátit z dovolené domů, bolesti však náhle opět ustaly a já jsem dovolenou strávila až do konce se svou rodinou.

 

Po návratu domů se bolesti po dobu jednoho týdne neobjevily. A pak najednou znovu. A to už jsem neváhala. Vyhledala jsem svou gynekoložku, která bohužel ten den neordinovala. Další odborný lékař mne odmítl se sdělením, že na mne nemá čas, že má v čekárně spousty pacientek. Třetí lékař mne naštěstí ochotně přijal a vyšetřil. Pak už mělo vše velmi rychlý spád. Vypadalo to, že jsem 4 měsíce těhotná, mělo se jednat o mimoděložní těhotenství. Dalším odborným vyšetřením se však zjistilo, že se jedná o cystu. Lékař žádal, abych do nemocnice nastoupila ihned, ale já nemohla.

 

Nedovedla jsem si představit, že z minuty na minutu přijdu domů a manželovi oznámím, že se bude starat o dvouleté dítě a já musím do nemocnice. Přes víkend jsem manžela a jeho rodiče na svůj pobyt v nemocnici připravila a v pondělí jsem do nemocnice nastoupila. Bylo to těsně před vánocemi. V polovině prosince jsem byla operována poprvé. Myslela jsem si, že je vše v pořádku, ale dnes už vím, že mi lékaři nechtěli zkazit vánoční svátky, když mne z nemocnice propouštěli. Nepřipadalo mi ani trochu divné, že si mne primář pozval společně s manželem do své ordinace hned po novém roce, tedy v lednu 1995.

 

První týden v lednu jsme primáře společně s manželem navštívili. Byl to nejhorší okamžik v mém životě. Diagnoza- rakovina vaječníku. Před očima jsem měla tmu, nevěděla jsem co dělat. Manžel se totálně sesypal, spíše než on mne, jsem musela uklidňovat já jeho. V nemocnici jsem oslavila své 26 narozeniny a podstoupila druhou operaci, která mi vzala možnost mít druhé dítě, ale dala šanci na život. V únoru jsem byla převezena na onkologické oddělení v Ostravě, kde jsem podstoupila léčbu- radioterapii, chemoterapii. Po dobu 1,5 roku jsem byla doma na nemocenské a v rámci svých fyzických možností pečovala o svého malého syna.Užívala jsem každou minutu, věřila jsem, že se plně uzdravím.

 

Sílu mi dodávali především mí rodiče, rodiče mého manžela a sourozenci. Největší motivací byl však pro mne můj syn. Nikdy nezapomenu, jak jsem své babičce, které je nyní 90 let v nemocnici se slzami v očích říkala, že bych byla moc šťastná, kdybych se dožila toho, až můj syn půjde do první třídy. Viděla jsem kolem sebe spousty nešťastných osudů, zemřely mi některé mé spolupacientky. Přiznávám, hrozně jsem se bála, ale snažila jsem se věřit, že se vše v dobré obrátí a já nad rakovinou vyhraji.

Podařilo se. Dnes je synovi 17 let. Je to mladý, hezký kluk s modrýma očima a úsměvem od ucha k uchu. Bohužel ta, která mi nejvíce s péči o syna v době mé nemoci pomáhala již zemřela. Osud tomu chtěl, že na rakovinu. I když je to už hodně dávno, při sledování televizních pořadů, ve kterých se hovoří o této zákeřné chorobě se mi do hlavy derou vzpomínky. Pláču. Snad si ani nedovedu představit, že bych s nemocí musela bojovat znovu. Obdivuji všechny lidičky, kteří se dokázali stejně jako já poprat s osudem a nepřestali věřit, že přece stojí za to žít. Protože ta vůle a odhodlání k životu je v boji s touto zákeřnou chorobou nejdůležitější.

Komentáře  

 
0 # gratulace a otázkaMirka 2009-10-26 19:31
Ivo, gratuluji, že se Vám podařilo šlápnout té mrše na krk pořádně.Zajímal o by mě, jak jste se vyrovnala(ani ne tak duševně, jako fyzicky)se skutečností, že Vám v tak mladém věku byly odebrány vaječníky.Jak jste zvládla \ ucenou\"" menopauzu, a s tím spojené všechny ty \""nepříjemnost i\"" - návaly, bolesti kloubů, předčasné stárnutí, výrazný váhový přírůstek, nespavost....I za to, že jste dokázala fungovat, a přitom pečovat o malé dítě Vám patří můj velký obdiv.Mirka"
Odpovědět
 
 
0 # obdiv, ucta a pokoraMartina 2009-10-26 20:01
Obdiv Vám za vše jak jste to zvladla a úcta a pokora k životu! Přeji Vám už jen a jen zdarví a pohodový život.
Odpovědět
 
 
0 # OdpověĎ pro MirkuIva 2009-10-27 16:55
Dobrý den Mirko. Reaguji na Váš dotaz. Dnes je mi 40 let. Kromě toho, že jsem dost přibrala a mám vysoký tlak, mi v podstatě až tak nic nechybí. To, že mne občas bolí nóhy je jistě způsobenou nadváhou. Menopauzu zatím neřeším, absolutně nemám žádné problémy. Ale je fakt, že jsem po dobu několika let brala léky - preventivně, které jsem již vysadila. Někdy trpím nespavostí, ale je to tím, že mám někdy problémy doma, nebo v práci. ALe kdo je dnes v uspěchané době nemá. Co je pravda, tak se více hlídám, někdy si říkám, že to trošku přeháním. Pokud mám problém, jdu k lékaři a zatím jsem se setkala pouze se vstřícným krokem z jejich strany. Více než fyzická stránka mne občas trápí ta psychická. Asi nikdy si nezvyknu na to, že jsem nemohla mít druhé dítě. Vždycky jsem si přála dceru. Někdy mne popadne lítost, ale v podstatě je pravdou, že jsem se s tím docela smířila. Žiju hezký život se svým manželem a synem. Když jsem hodně unavená( a to především v poslední době jsem, protože studuji posledním rokem vysokou školu), tak se snažím odpočívat. Věřím tomu, že mou nemoc způsobil dlouhodobý stres. Snažím se ho vyvarovat, ale někdy to prostě nejde. Ten prostě k životu patří. Snažím se žít život naplno. Ještě bych chtěla doplnit, že v době, kdy jsem se léčila na onkologii v Ostravě jsem tam byla nejmladším pacientem. Byla a stále jsem velká veselá bojovnice. Hrozně jsem si přála žít, snažila jsem se myslet optimisticky, smát se. Myslím si, že optimismus a především podpora těch nejbližších je velmi důležitá. Mějte se moc krásně. Za Vaši reakci mooooc děkuji. Iva
Odpovědět
 
 
0 # reakce pro MartinuIva 2009-10-27 16:57
Velmi děkuji za Vaše přání. Mějte se hezky. Iva
Odpovědět
 
 
0 # Hana 2009-11-22 00:40
Opravdu obdivuji lidi jako jste vy...Chapu, ze jste chtela dceru..ale tu byste stejne nemusela mit, mam sestru a ta ma 3 syny, moc ji chybi dcera..ale 4 dite je na dnesni dobu prilis..Moc preju at ste jen stastna a zdravicko pro celou rodinu.Mejte se pekne
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.