Postřehy ze života

Působení léčitele a další alternativy 

doplním později......

Moje okolí versus zdravotní problémy 

doplním později.....

 

13.9.2004

O čem se v TV nedozvíte a v novinách nepíší ?

Nemoc pomáhá ke zbohatnutí. Mnozí z nás berou život jak jde a ani si neuvědomují, že žijí. A jsou to většinou lidé, kteří žijí jak se říká naplno a dovedou se jak se říká ze života radovat. Mají spoustu přátel, známých, koníčků, libůstek a práce jim jde sama od ruky. Mají i třeba spokojené manželství a pohodu rodinného krbu. No možná né všichni mají všechna tato životní štěstíčka najednou, ale je většina lidí, kterým je minimálně jedna z těchto věcí dána a oni tak mají své štěstí. Takoví lidé nad životem kolikrát ani nepřemýšlejí. Nemají potřebu nad životem přemýšlet. Nemají čas právě pro svoje plné nasazení, kterým se zaměstnávají, přemýšlet.

Jsou však také takoví, kterým je běh životních událostí nakloněn méně příznivě a méně naplňuje jejich pocity stavem šťastného žití. Mají se špatně ať to je již z pohledu jejich vlastního, nebo pohledu okolí na ně samé. Tito lidé si svůj život uvědomují mnohem více a většinou i více se s ním snaží něco udělat, čili ho nějak změnit pro jeho lepší průběh. Mohou to být lidé obklopeni špatným prostředím, lidé s nedosaženými životními cíly od majetku počínaje, přes úspěšnost v partnerských vztazích až třeba po kariérní prosazení. A jak uvádím, tak to mohou být jejich vlastní pocity, nebo pohledy okolí na ně, které oni vnímají a snaží se proto změnit svůj jakoby nevyhovující stav.

Prostě a jednoduše, každý si žijeme svůj spokojený, či méně spokojený život a děláme to, k čemu nás okolnosti přivádí a k čemu si sami vlastním snažením pomáháme. Do života je nám však také dáno (neřešme teď „kým čím“ ) k jeho zvládnutí i mnoho osobních vlastností. Jistě se mnou každý souhlasí, že od narození pozorujeme na dětech jejich různé osobnostní/povahové a jiné vlastnosti. Někdo je pomalý, někdo vznětlivý, někdo inteligentní a u někoho převládá úsměv na tváři od narození.

No a teď proveďme s těmito našimi vlastnosti, okolnostmi, kterými životem proplouváme a pohodovým, či méně šťastným vývojem našeho bytí ZÁKLADNÍ A NA 100 PROCENT PRAVDĚPODOBNOU VĚC – vložme do toho všeho nemoc. Vložme sem však né chřipku, angínu, migrénu, či vyvrknutý kotník, ale vložme sem nemoc, jenž nám výrazně omezí, nebo až znemožní dýchání, chůzi (byť jen pro sklenku čaje), konzumaci jídla. . . . a prostě nás upoutá do světa, kdy najednou všechno co jsme až dosud dělali prostě končí . . . . . a ještě k tomu všemu nás pravidelně, nebo chronicky bolí silně některá část těla (pro laického čtenáře třeba trvalý zánět zubů) a zvracíte a máte průjem spojené s křečí v břiše a současně máte hlad a potíte se každou hodinu jedno pyžamo a máte teplotu kolem 39st. . . . . . a ze všeho co Vás až dosud potkávalo není nic.

V takovém stavu JE jen jedno, co máte a co zůstává – máte MOŽNOST MYSLET a vnímat okolí (slyšíte, vidíte, cítíte). Pokud až sem někdo dočte tyto řádky, jste pravděpodobně člověkem, který se setkal na vlastní kůži s opravdovým fyzickým utrpením a pokud se až sem začetl člověk bez těchto osobních zkušeností, pak budete obsah těchto stránek vnímat rozumově. ALE i ten, kdo dnes vnímá rozumem bude mít jednou „svůj čas“, kdy mu bude dána příležitost „odpojit se od světa“ a jen myslet. Někomu tento stav potrvá jen pár sekund, někdo jej prožívá několik let. Mluvím teď o stavu, kdy je člověk na prahu svého odchodu ze světa živých. Proto tvrdím, že tímto stavem projde každý. Někomu prostě praskne v hlavě silná céva a zemře na místě, někdo je od mládí trvale připoutaný k lůžku například po úraze a nemůže ani bez pomocí přístrojů dýchat. Oba mají stejný prožitek a není důležité jak dlouho bude trvat. (Ted mne napadá hříšná myšlenka, že to je vlastně důkaz toho, že čas nemá smysl, nehraje žádnou úlohu a tudíž že vlastně neexistuje). A nebudu sem pro moudrého čtenáře vkládat žádný „smajlík“, neb je to věc nesmírně vážná. Lidé chudí se nad takovými věcmi nezamýšlejí a poučenějším nemá smysl vkládat pocitové obrázky do textu. Z vlastní zkušenosti mám stavy těla a mysli, kdy vím/cítím/jsem (složité to spojení popsat), že jen dobrá myšlenka projevená lidským smyslům vnímatelnou formou by mne v daném stavu neskutečně rozzářila. Vím/cítím/jsem, že i „dobrý den“ je kouzelnější než „čau“. Vím/cítím/jsem, že jsme slepí, než nás nemoc a odchod ze života od této slepoty zbavují. Vím/cítím/jsem, že život máme žít úplně jinak, než tak děláme. Je otázkou, proč nám některým bývá dána možnost z těchto stavů (kdy již nastupujeme do loďky vedoucí na druhý břeh) býti vyvedeni zpět k světskému životu a proč pro některé smrt přichází jednou a bez smlouvání člověka v mžiku odvede? Proč je někdo dovlečen až na dno existence těla a pak vrácen a proč někdo žije v pohodě až do chvilky rychlé smrti? Mám pocit, že by se mohlo jednat o jakousi formu poučování, o jakousi školu, kterou nám harmonie života všeho a všech dává. Jakési pořádné zakolísání a vyhození z vlastní dosud viděné a tvořené cesty může mít za cíl test/zkoušku, zda se umíme vrátit ke správnému směru a když se neumíme vrátit na tu správnou cestu vedoucí k správnému vývoji, pak to poslouží jako zkouška, zda umíme alespoň hledat tuto cestu? Nevím, co lidé, kteří těmto školním výukovým metodám nejsou podrobováni cítí, myslí, vnímají a jaký je jejich vývoj? Studují třeba jinou školu, jinou větev vývoje, nebo jsou již ve vyšších třídách, či se teprve připravují na přijímací zkoušky? Nevím na toto odpovědět. Cítím/vím, že nemoc a ono dno smysl má.

 

A pojďme „až na dno“

14.9.2004

Příběh první :

Ležím opět v nemocničním pokoji a bez hnutí s nohama výše než hlava a připojenou kyslíkovou maskou střídám myšlenky, které jsou rychlejší než moje schopnost je napsat, či třeba jenom vyslovit. Ležím ve stavu, kdy mne velmi tíží moje tělesná schránka a omezuji se na ty nejjednodušší úvahy, které se týkají především stavu těla, který je nesnesitelný. Mám v tento okamžik jen asi polovinu červených krvinek, než má běžně zdravý člověk. Dýchá se mi dobře, ale když jsem jedl, tak se mi zatočila hlava a musel jsem se pevně držet stolu, abych se připravil na počínající závrať. Je to jako by vás někdo roztočil a pak sejmul pásku z očí. Prostě se vše houpe a jdete jinam než MYSL vnímá a přála by si. Jsem v obrovském napětí a mám obavy co se semnou může stát a kdy už konečně přijdou a dají mi krev, neboť ta jediná může pomoci zvednout hladinu hemoglobinu v mém těle a přestanu se vnitřně dusit. Cítím, že ten vlastní stres, který v tento okamžik prožívám, mi sám o sobě ubližuje a spotřebovává kyslík, kterého mám tak málo. Přidávám si množství kyslíku přiváděného do masky. Žádnou změnu stále necítím. Když bych se chtěl jen otočit na bok, tak se mi začnou dělat bílé jiskřící tečky před očima a spojují se a stále plují z místa na místo a začne ten houpavý stav, kdy se křečovitě (i v leže) držím postele, neboť mám strach že najednou někam spadnu. Celé tělo je sevřené v jakési vnitřní křeči, cítím, že mi „oči lezou z důlků“, nevnímám však, že mám končetiny a jen čekám, až mi lékařka, které jsem svůj stav popisoval a požádal jsem jí o laskavost, aby zvážili s vedoucí lékařkou podání krevní masy, přijde říci, že už je krev objednaná a jdou ji nakřížit. Po dvou hodinách nenaplněného čekání volám z mobilu manželce, aby mi poradila co mám dělat, že se to nedá vydržet. Manželka diplomaticky (zkušená zdravotní sestra) říká, abych zavolal sestru a třeba si i něco vymyslel, že mi je špatně. Zavolal jsem sestru a požádal jsem, zda může přijít mladší lékařka, že mi je špatně od žaludku (což jsem nepociťoval, ale záměrně si to vymyslel, abych měl logický argument lékaře přivolat, když na nedostatek hemoglobinu a moje vnitřní dušení po 2 hodinách nijak nereagovali). Třeba se jim to bude zdát jako problém a já budu mít příležitost se zeptat, zda se již mladší lékařka domluvila se starší a něco se mnou udělají. A také ano, dostal jsem cosi na zvracení ale hlavně jsem se zeptal, zda už se lékařky poradili ohledně mojí krve? Odpověď zněla, že ještě ne, že starší lékařka je u nějakých svých pacientů…… moje psychické trauma tedy pokračovalo. Naštěstí se mi daří uvádět se do stavu jakéhosi polospánku, kdy vnímám celé svoje okolí, ale nehybně ležím a nevnímám tělo a jen jakoby podřimuji. Dalších několik hodin jsem takto prodřímal. Samozřejmě, že v tomto stavu jsem odmítl jídlo, jen trochu pití na vyschlé hrdlo od kyslíku a na toaletu vlastními silami jsem také ani nepomyslel. JE PROBLÉM V TAKOVÝCHTO CHVÍLÍCH, ŽE KDYŽ JE ČLOVĚKU OPRAVDU ŠPATNĚ NEMÁ SÍLU MLUVIT, NATOŽ ARGUMENTOVAT A DOMÁHAT SE NĚJAKÉ POMOCI. V takových chvílích to chce mít u sebe někoho, kdo tvrdě a nekompromisně vaše zájmy prosadí a vám pomůže. Je to nejčastěji někdo vám nejbližší a někdo komu na vás opravdu záleží. Já nemohu nic, natož si vymáhat pomoc. Už je pozdě odpoledne, jsem ve stavu na který jsem si nějak zvykl a jen doufám, že zítra mi krev podají. Od 14,00hod na naší okresní nemocnici interního oddělení mne žádný lékař nenavštívil, aby reagoval na moji ranní žádost o pomoc.

Druhý den přichází na vizitu opět mladá lékařka. Hemoglobinu mám stále kolem 80-ti jednotek. Ptám se, proč mi nedali včera krev? Odpověď zní „chápejte paní doktorku XYZ, ona Vám nemůže podat krevní masu dokud nemáte hemoglobinu pod 80. Chodí nám sem kontroly z pojišťovny a zpětně i několik let dohledávají důvody podávání léků“. Vystartuji jak rozdrážděný lev s odpovědí, že: „to tedy opravdu paní doktorku XYZ nechápu“. A je na mne vidět, že říkám jinými slovy – to jste pěkná banda šlendriánů, když necháte člověka více jak 24 hodin trápit bez pomoci. Pak byla primářská vizita a primář řekl kouzelná slůvka „dejte mu krev“. Cca za 2 hodinky do mne již kapaly krevní masy a já po krátké době cítil prohřívání prstů u nohou, cítil jsem jak se mi hrne krev do tváří a během dalších cca 24 hodin začaly ustupovat ony pocity napjatosti těla a vnitřního dušení. Je zajímavostí, že krev nezačne (alespoň u mne) okamžitě plnit svoji očekávanou funkci, ale někdy (asi podle předešlého zatížení organismu nedostatkem) to trvá i 2 až 3 dny než se úplně zformuji. (POUČENÍ – mějte vždy někoho blízkého, kdo o Vás stojí, nablízku. Buďte s tím člověkem v kontaktu co nejvíce a pokuste se, nechť on protlačí ve světě zdravých pomoc, kterou vám lhostejnost a nevšímavost některých zdravotníků ubírá.)

V okamžicích, jaký jsem popsal výše je člověk opravdu na jakémsi pomyslném dně. Kolikrát to ale muže být i horší. Mohou být větší bolesti a můžete se setkat s odtažitými lidmi, kteří jen chodí do zaměstnání za bránu firmy, jejíž nápis je nemocnice a zase po uplynutí určitého času onen ohraničený prostor opouštějí.

 

Příběh druhý :

Jsem dnes doma v posteli a právě se probouzím. Je něco kolem 10,00 hod. už jsem byl vzhůru asi v 5.00 hod a musel jsem si dát do žaludku nějaký mléčný ovocný nápoj, abych trochu utlumil silný tlak v žaludku. (něco jako opravdový kámen, který se tam převaluje) Jsem po 4 cyklech escalovaného becoppu a před cca 5-ti dny jsem dostal první dávku z dalšího 5-tého cyklu. Musím nyní jíst denně několik různých cytostatických tabletek a něco Prednisonu (80mg. Prednisonu denně) a píchám Neupogen a také píchám Eritropoetin a pak něco na trávení. No ty dávky escalovaného beacopu mi dávají docela zabrat. To že úplně utlumí mojí kostní dřeň se nechá jaksi ošetřit těmi výše jmenovanými růstovými faktory a transfuzemi, ale to, že nemám v sobě jedinou chuť vykonat jakýkoli pohyb a jen pozoruji bez špetky zájmu jak kolem mne chodí děti a manželka, je příznakem té otravy, kterou nám současná moderní medicína poskytuje. Současně mne provází bolest v žaludku a ten pomyslný kámen, který by se tam jako těžký ostrý předmět převaloval. Nějak deska nemám ani chuť si dát nic ke snídani, ale musím, abych ten kámen alespoň trošíčku zabalil do něčeho měkkého a bolest nebyla tak velká. (onen pocit kamene je důsledek pojídání Prednisonu). Dnes mám břicho naplněné a úplně ztvrdlé jako žok. Nemohu se přes něj a s mojí dechovou nedostatečností ani ohnout. Ale musím vstát a jít se napít alespoň Colacaa. Už jsem se posadil na posteli, ale to je všechno. Sedím. Koukám. Slyším manželku jak cosi šramotí v kuchyni. Děti jsou už ve škole a vždycky než odejdou, tak mne vzbudí a pošlou mi pusinku na dálku (nelíbáme se mám leukocyty 0.5). Sedím a čas plyne. Manželka neví, že sedím a že moje myšlenky by chtěly zvednout tělo k odchodu na záchod a do kuchyně. Tělo pořád sedí a mysl na něj nenaléhá. Mysl ví, že by se tělo mělo zvednout a jít na ten záchod, neboť se mi chce opravdu silně močit. Tělo ale pořád sedí a slyší a vidí a mysl si něco myslí. Tělo je otrávené a nemá vůbec žádný zájem se pohybovat. Cítí hlavně bolest toho žaludku, ví dobře, že se mu chce močit, také ví, že se mu špatně chodí na stolici a že by to chtělo nějak vyčistit, neboť pořád hodně jí (díky Prednisonu) a málo spotřebovává (už mám 8kg nadváhy), ale pořád sedí. Najednou se cosi začne odehrávat ve střevech a je to tak naléhavé, že je třeba opravdu přejít na WC na velkou stranu. I sednu si a slyším jak na mne manželka volá, co chci ke snídani? Jen ztěží zamumlám (ústa jen existují a byť byla vždy výřečná, jsou při chemoterapii uzamčená a zmlklá) „udělej mi Colacao a dám si Dětské piškoty“. Po stolici si osprchuji spodní „používanou“ část těla, neb tuto hygienu jsem si navykl zcela zásadně dělat a utírám se. Utírám si jen ony spodní partie, ale funím jako tajfun, či kardiak co vychází do schodů. Konečně usedám v kuchyni do židličky a koukám se na hodiny, že oněch 10metrů a pohyb od postele, přes WC, po kuchyňskou židli mi trvalo více než 30minut. ALE tělo nikam nechvátá, nemá kam chvátat, prostě nemůže. Natáhnu se po igelitové tašce, kde mám všechny svoje právě užívané léky, vezmu šálek, do kterého si připravuji léky na celý den a pečlivě to začnu rozbalovat a třídit na ráno, na odpoledne a pro večerní používání. Pak nastavím hrst a s pohledem na dlaň plnou všech těch léků to do sebe kopnu. Zapíjím to Colacaem a začínám baštit dětské piškoty. Když už cítím, že po těch 10-ti piškotech a plném velkém hrnku horkého nápoje mám dost, tak se přesouvám do ložnice. Dnes se cítím nějaký obzvlášť unavený, ale ono to snad přejde. Musím už za 3 dny jít na dopych 5-tého cyklu a už to budu mít skoro celé za sebou. Ležím a jen nechávám tělo vnímat svět a ležím bez zájmu o cokoli kolem mne. Jen na ulici chodí lidé, jezdí auta, manželka je vedle v kuchyni a mám své bolesti v žaludku. Ale dneska mi to tam nějak moc moc tlačí a je mi na zvracení. Vzal jsem si ráno Kytril, ale něk to nepomáhá, tak si dám ještě něco jiného na zažívání. Vzal jsem mobil a jak máme ve zvyku, když něco potřebuji, tak jsem manželku prozvonil na pevnou linku. Ta přiběhla a já ji poprosil o Hilac, nebo něco na zažívání. Přinesla Hilac a já jej zapil čajem. Lehnul jsem si, ale už jsem cítil, jak se moje ztvrdlé, přeplněné a špatně trávící břicho připravuje (v normálním zdravém těle by to bylo na velký průjem a vyčištění, ale) na nějakou velikou bouři. Začal jsem se potit, samozřejmě, že jak nemáte hemoglobín, tak nemůžete popadnout dech, začne vás polévat studený pot a kdo zná opravdové křeče při bolestech břicha a zvracení, tak dobře ví, co mne potkalo. Rychle jsem si sednul na záchod a snažil se ze sebe něco dostat. Mám ve zvyku třeba i za cenu bolesti si hodně rukama promačkávat břicho, abych rozpohyboval zablokovaná střeva a mohlo dojít k odchodu plynů a všeho, co způsobuje křeče. Masíroval jsem, pohyboval tělm na míse, ale jen mne to vyčerpávalo a ztrácel jsem sílu a dech. Držím se nyní před sebou koupelnové vany, sedím na míse a již cítím, že tohle je hodně silný problém. MYSL pracuje nyní v jakémsi uzavřeném pouzdře a jen přijímá vjemy očí, uší a tělesných bolestí. Cítím, jak mi začínají mravenčit ruce a nohy nevím, že mám. Začínám vybrovat a cítím nekončící bolest v břiše a žádný posun tráveného jídla ve střevech ven. Manželka mi (zkušená sestra z ARO a RZ) namáčí studený ručník, volá na mne, abych se díval nahoru (POUČENÍ – když máte bolesti v břiše a kroutíte se a máte pocit, že už už padnete do bezvědomí – dívejte se do stropu – fakt to pomáhá) a už běží mne otírat za krkem a čelo a celou mojí holou hlavu. Najednou se trochu cosi dává ve střevech do pohybu a já cítím mírnou úlevu. (ALE není to jako když vás bolí břicho, vy se rychle vyprázdníte a je p problému.) Místo však tuhé, nebo průjmovité stolice jde z mého těla pouze jakási žlutá voda. Hlavně však, že je mi o stupínek lépe. Nemohu ani složitě mluvit a cítím, že tohle je moc složitá situace a že je to nad moje síly to zvládnout. Je mi jasné, že potřebuji víc než mokrý ručník, tablety na zvracení a pohled do stropu. Tohle je hrozný. Začíná se ve mne vyvolávat i pocit na zvracení a tak trochu i zvracím nějaké šťávy. To už mi tečou z očí slzy, jak se tělo bouří a snaží se ze sebe dostat všechno špatné ven. No prostě je mi hrozně a jen cedím z krz zuby na manželku „volej pohotovost“. Neváhá ani vteřinku a volá na dispečink. Nevolali jsme RZ, ale normální, neb nám řekli, že přijedou do 15-ti minut. Trochu se to ve mne zklidnilo a mohl jsem se zkroucený, bolavý, vysílený, prochladlý a nevím jak dále to popsat jít natáhnout do postele. I těch 15 minut bylo pro mne nekonečnem a tak jsem žádal manželku, aby zavolala rychlou záchranku. Zavolal na dispečink a řekli jí, že běžná sanita už vyjela. Opravdu cca do 20ti minut od zavolání zde byla sanitka. Přijel řidič a já byl tak zkroucený, že nemělo cenu se ani pokoušet o přesun do sanitky vlastními silami. Manželka přes mne přehodila župan, nasadila mi pantofle (byl jsem neschopný to zvládnout sám) a řidič mezi tím došel pro nosítka. Nevím, jak jsem se na ně dostal, ale jen vím, že jsem na nosítkách. Vidím, jak tak moje ženská bere nosítka na jedné straně a řidič to více nasouvá na sebe a bere druhou stranu. Vidím, že se nesu a že mne přivázali, abych nevypadlul. Venku (říjen) trochu lehce prší. Cítím, že na holou hlavu těla, ve kterém jsem, padají studené kapky deště. Tělo jen přijímá informaci o jejich chladu na hlavě, ale je stále sevřené a zkroucené v bolesti a pocitech na zvracení. Bouchla dveře sanitky a MYSL se začíná trochu těšit, že už se konečně něco za pár chvil stane. Je tu první křižovatka, v sanitce je zima, ale to je jenom vjem těla, druhá křižovatka je světelná a tak chvilku čekáme. Pak už máme zelenou vlnu a já si jen žmoulám kapesník v ruce nepatrně do něj zvracím. Už jsme v nemocnici na nádvoří. Manželka jela hnedka za námi a už otevírají s řidičem dveře. Cítím na holé studené lebce, jak mne další a další kapky ochlazují. Řidič chce, abych si přelezl do křesílka. Ani neodpovídám, nemohu mluvit, jsem celý v křeči a obrovském vnitřním napětí. Řidič se mne snaží pomoci vyndat ze sanitky do vozíku. Nejde to a já jsem mezi pootevřenými dveřmi sanitky trochu vykloněný, jako bych měl vypadnout. Ale nepadám. „Je přivázaný kurtama“, slyším manželku. Rychle mne odvazují a nějak se dostávám na křeslo s kolečky. Vezou mne kolem mnoha pacientů v čekárně. Zajíždíme do přijímací místnosti. Sestra by ráda udělal EKG, jak velí starý zvyk, ale mumlám na ní, že to nepůjde, že se nepřesunu na lůžko. Přichází mladý lékař. Sestru, která se snaží zapsat moje nacionály bere za ruku, vytahuje propisovačku a dává jí pokyn, aby mi cosi píchla za injekci. Už potřebuju emitku. Zvracení a jeho vyvolávání se stupňuje. Než ji však donesou (5 vteřin) už jsem cosi vyzvrátil na podlahu. Na nic se nečeká a odváží mne na pokoj. Ještě stačím říci „nezlobte se za to zvracení“…. a už jedu pozpátku na pokoj. Vidím, že tam právě z 3 lůžkového pokoje odcházejí 2 pacienti narychlo si berou věci a sestry je stěhují ven. Už ani nevím, kdy mi brali krev, ale moje bílé krvinky se blížily k 0.00 a tak mi bleskurychle uvolnili pokoj. Než se naděju, ležím na posteli, vedle postele „gramofón“ a už mne napíchli kanylu a už do mne cosi kapou. Mezi tím zavolali mojí onkologické lékařce a dohodli další postup léčení. Manželka u mne stále sedí. Je mi pořád zle a svět vnímám, jako „že to je někde jinde než jsem já“. Říkám ji, aby mne vzala za ruku a cítím, že jsem kdesi na hranici. Na hranici onoho přívozu. Už ani nevím, zda manželka odešla nebo tam se mnou byla do večera celou dobu. Vzpomínám si jen, že cca po 10-ti hodinách někdy kolem 22.hodiny jsem ji držel za ruku a říkal jsem jí, že tohle asi nepřežiju. Bylo mi sice možná o pár procent lépe, ale stále strašně a hlavně pro zdravého člověka nepopsatelně. Poprvé ve svém životě jsem se s ní se zcela vážným úmyslem rozloučil, pro případ, že bych se druhého dne nacházel na druhém břehu.

 

Happyend (......to slovo berme s rezervou )

A kde můj příběh končí ? ………….. já už tuším, já už vím, jen to nechci ani psát, neb je to moc složité a ne každý pochopí. Čeká mne spousta práce na tom abych změnil sám sebe. Né né né, na vlasech a pár kilech na víc. Na tom fakt ani trošku nezáleží, ale na mne. Na mne mi záleží ! ! !

……. a kdo jsem to JÁ? Ví to snad někdo sám o sobě, KDO, nebo CO je? „U mne“ se o tom začalo přemýšlet již natrvalo a z jiného úhlu pohledu. Žádnému čtenáři teď však nemá smysl snažit se přesně definovat „podstatu“, či to čemu říkáme „smysl života“. Stejně to nejde popsat, jde to „jen“ cítit. Kdo to pochopil ze svého osobního příběhu, nebo třeba je mu vše jasné při čtení výše psaného příběhu z miliónu podobných, ten je vyspělejší, moudřejší a tomu gratuluji a před tím se hluboce a s úctou skláním.....

 

Půl roku po transplantaci, 3 letech utrpení, 2 relapsech (návratech) nemoci :-)))

 

honza11

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tak co čeká ještě dál tenhle "kukůč"?

honza12

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

honza21

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mám negativní PET (metoda vyšetření)

a sakra moc naplno chci žít !!!


 

 

 

Komentáře  

 
+1 # Honzo,díky!Karin Kocumová 2010-02-04 00:10
Honzo,hodně jsem toho přečetla,ale Tvůj příběh je přímý zásah do všech dosavadních hodnot. Mohla bych psát,ale byla by to jen slova. Dík,že ses podělil aspoň takto s námi,kteří si Tě našli. Přeji Ti nekonečně mnoho šťastných okamžiků,které teď prožíváš,než opravdu půjdeš tam,kde už jsi skoro byl. Jsi darem pro lidi kolem Tebe,díky :-) Karin.
Odpovědět
 
 
0 # Děkuji moc :-)Honza 2010-02-07 12:05
Děkuji moc za chválu, to jsem na sebe pyšný ;-) chi chi chi .... Po pravdě je škoda, že už nějak nenacházím sílu, abych články dopsal, upravil a udělal z toho něco čtivějšího - napsal jsem je narychlo a už asi tak jak jsou zůstanou, protože na to nemám čas a také se raději budu dívat dopředu - musíme žít!!! Naplno a zdravě, tak hurá na to!!! :-) Zdraví a děkuje Vám Honza N
Odpovědět
 
 
0 # to bylo přesnýMiluška 2010-08-20 13:10
Honzo, popsal jsi ty hrůzy naprosto přesně. Takhle se cítil i můj syn, který mě (v 7 letech) prosil, ať mu ty kapačky odpojím nebo ať ho hodím pod auto, když on už nemůže chodit. Taky měl 2x relaps a prošel autologní transplantací. Teď je V POHODĚ. A doufáme, že už napořád. Držím pěsti jek tobě, tak i ostatním,kteří tohle museli poznat. M.
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.