Postranní uličkou

Dopis odjinud

            Jak začal můj nový životní příběh? Zcela určitě doporučeným dopisem...

Po jedné z mnoha preventivních prohlídek na mammologii mi sestřička tichým hlasem oznámila, že se v pravém prsu objevilo podezřelé ložisko, zhruba třícentimetrové, které je třeba definovat biopsií. Neznepokojilo mě to. Někde uvnitř jsem byla přesvědčena, že se jedná o planý poplach a hned jsem s provedením odběru tkáně souhlasila.

Výsledek jsem měla dostat doporučeným dopisem za čtrnáct dnů po výkonu.. Na vyšetření jsem úplně zapomněla. Rekonstruovali jsme půlku bytu, chodila jsem pilně do práce, jaro bylo v plném proudu a dovolená přede mnou - kdo by si připouštěl špatné myšlenky?

            A pak přišlo to osudné pondělí.  Už od rána jsem tušila něco nepěkného. Doma mě čekalo oznámení k vyzvednutí zásilky. Čekala jsem na ni ve frontě před poštou déle než půl hodiny. Ten dopis byl totiž odjinud. Jeho odpověď zněla strašlivě: „Výsledek vaší biopsie je pozitivní." Stála jsem uprostřed nově vydlážděné kuchyně a zmocnil se mě strach. Zatočila se mi hlava. Nevěřícně jsme prohlíželi  obsah té jedné jediné věty, synovi zrudly uši. Tak to je tedy ten pocit, kdy se život náhle přetočí během jedné minuty, během několika vteřin...

Co teď? Co bude dál na nové cestě životem?

Nezbývalo, než oznámit novou skutečnost dceři, zeťovi, příbuzným, v práci. Špatně se mi spalo. Za dva dny jsme ujížděli na první konzultaci k usměvavé lékařce onkochirurgického oddělení, po níž jsem se trochu, ale opravdu jen trochu uklidnila, že situaci půjde řešit.

Musela jsem si vyřídit několik lékařských vyšetření, spojených s cestováním, nervozitou, obavami z výsledků. Naštěstí se zatím nepotvrdil vznik metastáz, které by mohly léčbu zkomplikovat. Snad nejvíc jsem se obávala vyšetření kostí v nemocnici, kde jsem shodou okolností po celá léta darovala krev. S tím byl teď konec. S dobrým pocitem darování sebe sama jsem se musela definitivně a hrozně nerada rozloučit. Odjížděla jsem smutně tramvají. Nade mnou stáli dva rozesmátí Japonci, dívka a mladý muž. Byli tak plni zdraví, že to vypadalo jako pomsta. Smáli se na celý vůz, dívka ještě přidala zajíčka a mávala vesele ušiskama, až už to oběma nešlo, nevysmát se zmatené babičce, která si spletla číslo tramvaje a s taškami musela vystoupit. Popadla mě zvláštní lítost, kterou jsem dřív neznala. Neříkala jsem si, proč zrovna já, protože tohle už jsem mockrát slyšela od jiných, ale začala jsem si pomaloučku uvědomovat, že zapadám do soukolí již zaběhnutého stroje jako šroubek, který tam neodkladně patří, a začala se poohlížet po informacích o mé nemoci.

Karcinom, jeden z druhů zhoubných nádorů, bylo teď potřeba zmenšit, aby byl snadněji operovatelný. Pomohl mi internet, nějaká literatura, rady kolegyně, která touto nemocí již prošla, povzbuzování kamarádů, víra v sebe i občasně uvolnění, do kterého samozřejmě patřil i pláč. Věděla jsem, že smutněním ničemu nepomohu, a pozvolna se sžívala s novou osobou v mém těle. Byla přede mnou ještě dovolená, kterou jsem sice prožila se skvělými zážitky, ale která byla jiná, než ty předešlé. Nemohla jsem si dovolit všechno. A právě proto jsem se rozhodla, že se musím uzdravit. Abych mohla všechno, co dřív, i ty další báječné dovolené plné slunce, mořských vln, večerního vína i dlouhých túr po okolí. Šla jsem do toho...

 

Tak trochu jiné dny

 

       Na první chemoterapii jsem si přinesla modré bavlněné šaty, které jinak vozím k moři. Sestřičkám se moc líbily. Mohla jsem si vybrat postel s barevným povlečením, neboť jsem tu byla úplně první. Drobné žilky na pravé ruce jsem si nahřála v horké vodě a se zvědavostí jsem očekávala první reakce nové léčby. Postupně přicházely další pacientky. Měly zde už svá stálá místa. Vyndala jsem z tašky objemnou knihu, ale přečetla z ní jen půl řádku. Tady se povídalo, radilo, vařilo, smálo i smutnělo. Osudy různých žen se přede mnou otvíraly jako kapitola knížky, která teprve bude napsána. V levém rohu ležela paní s vlastnoručně ušitým čepečkem, vedle ní blondýnka, jednovaječné dvojče. Její druhá polovička seděla u ní na židli a pro jistotu si vyběhala preventivní vyšetření prsů, které jí zde doporučili. V pravém rohu to zase ohromně slušelo drobné doktorce. Měla na sobě paruku z pravých tmavých vlasů a vůbec nebylo poznat, že by mohla být s něčím nemocná. Její hlas navíc zněl klidně, smířlivě a tiše, dobře míněné rady jsme sbíraly po kapkách jako medovou rosu na stéblech ranných trav. Dvě ženy zde absolvovaly sérii chemoterapií podruhé. Přesto tu vládla naděje na vítězství, kapačky dolévaly do nás poslední krůpěje nadějí. V čekárně jsme se rozloučily a uvědomily si, že se budeme setkávat zhruba v třítýdenních intervalech.

            Chtěla jsem to ještě zkusit - chodit do práce, s děvčaty na obědy, semtam na kafíčko, proč ne, čas aspoň rychleji uteče a než se naději, bude tu druhá chemo. Nemohu určit, zda to bylo dobré rozhodnutí. Chodila jsem sice z práce o chvíli dřív, ale najednou mi všechno trvalo nějak déle - ranní přípravy, líčení, oblékání, nezapomenout na deštník nebo nezaplacené složenky - ale pořád to ještě jakžtakž šlo. Až na další smutné pondělí, přesně za čtrnáct dní po chemoterapii. Začaly mi najednou vypadávat vlasy, stačilo jen dotknout se kštice. Ležely bezmocně v chomáčích na polštáři, u koše, v ranní trávě i na klávesnici počítače. Rozplakala jsem sem. Teď už je to definitivní, doplním řadu nešťastných holohlavých pacientek  s onkologickým onemocněním. Dívala jsem se na ty moje obarvené chmýříčkovité pramínky a bylo mi jich najednou líto. Vždyť rostly se mnou celý život. Najednou se mi moc, opravdu moc chtělo, aby mi zase narostly ty samé slabé a nekvalitní vlasy, které tolik prozrazovaly moji identitu! Večer jsme zbylé vlasy sundali. Ze zrcadla na mne opět vykoukl někdo jiný, tentokrát už podruhé. Připravila jsem si několik šátků, které budu střídat k tričkům a k halenkám na doma, hedvábně jsem si zavazovala malou nešťastnou kuželku i na noc, neboť štětiny vlasů, které ještě měly vypadat, se v letních nocích lepily na polštář. Utěšovali mě, že narostou nové, ještě hustější vlasy, a já přitom myslela na další pacientky. Šla jsem dál.

 

Nemocná?

 

       Před druhou chemoterapií se zhoršily krevní výsledky. Bylo potřeba nasadit Prednison. Cítila jsem únavu, ale zároveň se mi vracela chuť k jídlu i k některým běžným činnostem, které jsem ráda vykonávala.  Zmizely protivně hořké chutě na jazyku, objevující se i po sladkém, ráno jsem dokonce zařadila do programu krátkou rozcvičku na zpevnění svalstva. Nově zrekonstruovaný byt se leskl, plánovaná rodinná oslava se vydařila.

Společně s doktorkou jsme usoudili, že bude lepší zůstat doma v klidu. Dostala jsem s sebou domů drahé injekce, které si budu píchat do břicha v případě zhoršení krevního obrazu. V dusném dni jsem absolvovala druhou dávku chemoterapie a v dalším dni už vymýšlela uspořádání nového režimu.

Co vlastně znamená, být nemocná? Bojovat s únavou, nájezdem nepříjemných příznaků nebo dokonce s možností oslabení imunity? Chutě se mi opět přetočily, vařila jsem si čistý čaj -ostropestřec mariánský, po strouhané mrkvi s jablíčkem dostávala chuť na salám či kus špeku. Sestřička měla pravdu, tělo si samo řekne, co potřebuje. Tak přišly na řadu i rybičky s jarní cibulí, přestože vím, že jiné pacientky by takové jídlo ani nepozřely, inu, chutě jsou chutě.

Ale další dny opět zradily. Jazyk se potáhl lepkavým závojem, bylo mi na zvracení, hlava se točila, musela jsem sáhnout po čípku proti nevolnosti. Ten však vyvolal úpornou zácpu. Zvuky v útrobách po zakoupeném tekutém projímadle slibovaly úlevu, ale jen naoko, celá zpocená jsem odcházela z nově zrekonstruované místnůstky, slzy na krajíčku. Návštěva v práci s vyzvednutím výplaty mi akorát vyvolala bolest hlavy a podivné rozpaky, že si něco vymýšlím. Stejně by mi nikdo neuvěřil. Čím dál častěji jsem se v myšlenkách upínala k pacietkám, s nimiž jsme na stejné lodi, jakpak jim asi je? Docela jsem se těšila, až je opět uvidím a popovídáme si společně o našem nezvaném hostu...

V době nemocnosti jsem se doma rozhodně nenudila. Krevní výsledky se stále nepodařilo zlepšit, musela jsem proto čím dál častěji docházet do laboratoře na nové odběry. Bylo nutno přejít k injekcím. Jmenovaly se Neupogen a sestřička mi vyzradila, že jsou velmi drahé. Do svalů na břiše mi je po dobu pěti dnů aplikoval muž, neboť měl své zkušenosti s pícháním Inzulinu. Polévalo mě po nich horko a objevila se vyrážka na nohách, ale horečky mi nová léčba nevyvolala. Telefonicky jsem se radila se sestrami na onkologickém oddělení a trpělivě jim hlásila výsledky nových odběrů krve. Přes víkend se konečně podařilo zvednout hladinu bílých krvinek a na týden byl pokoj od odběrů.

Stavila jsem se v práci, doma si dělala snídaně i jednoduché obědy. Dala jsem se dokonce do kreslení, hned, jak se mi aspoň trochu ulevilo, ilustrovala jsem si sama vlastní sbírku básní. Šlo mi to skoro lépe, než tvorba nových veršů. I ty semtam vznikaly, ale nebylo jich tolik, jako dřív. Je to zvláštní - vždycky jsem se těšila na vysněný klid, na to, jak si ušlechtilého koníčka osedlám podle svého, teď jsem však zjišťovala, že inspirace přichází za zcela jiných okolností, v davu, v ruchu, v největším pracovním vytížení...

 

Postranní uličkou

 

            Ven jsem chodila denně, pokaždé jsem si vymýšlela nějaké úkoly, abych spojila příjemné s užitečným. Nejraději jsem se vydávala postranní uličkou. Byla to ulička určená pro mě. Nebyli na ní pejskaři ani spousta známých, nikdo se tu neptal, proč nechodím do práce, proč mám najednou jiný účes a už vůbec ne na to, co mi vlastně je. Nebavilo mě donekonečna vysvětlovat svou diagnózu, stav, se kterým jsem se dodnes nesmířila.

Nakupovat jsem chodila ráno. Bylo to praktické. V paruce se dalo za letního chládku vydržet, úlevně jsem ji sundavala v klidu bytu a malou hlavu hned zakrývala šátkem z bavlny, uvázaným dozadu.

Na třetí chemoterapii jsem se blíže seznámila s pacientkou, která už měla před operací. I ona měla svou postranní uličku. Samozřejmě jsme si popovídaly, posteskly, dokonce se i zasmály. Řadu problémů jsme měly stejných. Oproti druhé terapii se však můj stav výrazně nezměnil. Pan primář mi předepsal nové léky na žaludek a měla jsem pokračovat v injekční aplikaci. Venku bylo horko k zalknutí. Byla jsem ráda za nově navázané přátelství, rýsovala se mi i nová naděje na uzdravení v podobě užívání přírodního léku - javorového sirupu smíchaného s jedlou sodou. Rozhodla jsem se do podpůrné léčby jít a směs povařila na mírném plameni. Začala jsem zprvu s užíváním tří, po týdnu jedné  lžičky denně. S pacientkou i její maminkou jsem komunikovala telefonicky i klasickou poštou.

Krev se střídavě zlepšovala i zhoršovala, injekce nahrazovaly tablety Prednisonu. Všem okolo jsem se zdála být dobrá, navštívila jsem s rodinou letní kino a vinný košt ve městě, chodila jsem na procházky i na nový sport - návštěvy supermarketů. Až jsem se sama divila, jak dny utíkají - skoro denně jsem měla doma nějakou návštěvu, uvařila, vyprala i vyžehlila, na nudu nebylo vůbec pomyšlení. Dokonce vzniklo i pár nových básniček, po nocích jsem pozorovala srpnové hvězdy, které sice v čase roje létavic nepadaly, ale zato mi daly novou inspiraci k přemýšlení i psaní. Noci poté jsem proto vyhrnovala žaluzie až nahoru a čekala, že perseidy budou padat i teď, vím, že padaly. Do mých snů a přání...

 

Chvíle štěstí

 

                Nevím, jestli to zavinily hvězdy, které padaly do mých vnitřních představ a nadějí, ale nastávalo období štěstí. Dcera a zeť nás pozvali k sobě domů na sobotní oběd a ukázali nám překvapení - ultrazvuk dvanáctitýdenního miminka, po kterém už tolik toužíme! Byla jsem tak šťastná, že mi vyhrkly slzy do očí a na fotografii z ultrazvuku jsem viděla, že se mimčo už mile usmívá. Věděla jsem to, nikdo mě o tom nemohl přesvědčit jinak!

Teď jsem byla naprosto rozhodnuta, že se musím, musím uzdravit! Byl to ten nejkrásnější motiv, který mi mohl život do další cesty připravit. Do března musím být v pořádku, ať mě to bude stát cokoliv!

Dny nabývaly lepší spád. Z Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou mi přišla pozvánka na vyhodnocení literární soutěže Jaroslava Seiferta, kterou zde každoročně pořádají. A navíc s oznámením, že jsem získala zvláštní cenu za sonet. Měla jsem takovou radost, že se mi hned zlepšila psychika a krevní obraz zároveň! Nádavkem další spousta dopisů od přátel, o telefonech  ani nemluvě!

Mnoho nových rán jsem se odměňovala nákupy v supermarketech, spojených s konzumací čokoládových káv z automatu. Při sledování televizních pořadů z archivních návratů mi i vaření šlo lépe. Stále mě někdo navštěvoval, před pátou chemo jsme dokonce odjeli na pár dnů na chaloupku na venkov a šli se podívat do přírody, zajeli do sousedního malého města. Při páté chemoterapii v září mi do kapačky připravili novou mixáž. Měla jsem zprvu strach, ale v průhledném sáčku nebyla už růžová tekutina, která mi nedělala dobře na žaludek, překvapilo mě proto, že mi druhý den vůbec nebylo špatně, nemusela jsem tudíž ani polehávat. Pouze mi hořely tváře po nových doplňujících prášcích, které mám užívat dvakrát denně, a sice Fortecortin. Uvařila jsem radostí vepřový guláš a upekla švestkový koláč s mákem a perníkem. Naobědvaly jsme se s dcerou a probraly u kávy, které mé nové známé mají již po operaci a těšily se, že se stav nakonec přece jen zlepší.

Často se mi ozývaly pacientky, které už byly po operaci, nebo kterým se stav zlepšil. Někdy mi poskytovaly rady, které k jejich zlepšení vedly. Po léčbě se dokonce chtěly se mnou setkat. Dojalo mě to. Žila jsem nadějí, že zbytek chemoterapií už vydržím, sice pokaždé se objevovaly jiné příznaky, jednou to byla bolest kloubů, trvající přes týden, podruhé „syndrom mrtvého jazyka" nebo úporná zácpa, ale něco uvnitř mi prostě říkalo „VYDRŽ!" Podporovala mě i zubní lékařka, která starostlivě provedla rentgen mezizubních prostor, hovořila ke mně s humorem, ptala se na básnickou tvorbu, zkrátka se ke mně lidé chovali pozorně.

Byla jsem na Vinobraní v našem městě, převzala několik ocenění v literárních soutěžích, psala dopisy i básně, navečer sledovala televizní  kvízy a zprávy. Žila jsem zkrátka poklidně. Někdy ke mně přišlo tolik návštěv, že nestačilo celé dopoledne. Přemýšlela jsem, že bych měla umýt okna dříve, než nastoupím na operaci, vyprat záclony a poté zavěsit nové. Vařila jsem, na co se těšily mé oslabené chuťové buňky, někdy zašla na oběd nebo do kavárny s kolegyňkami z práce nebo s kamarádkami. Do jídelníčku jsem zařadila více syrové zeleniny, abych doplnila ztrácející se vodu. Vitamínům z lékárny jsem zatím moc nevěřila. Na doporučení známé jsem začala ráno pravidelně užívat Actimel pro zlepšení imunity.

Šestá chemoterapie přinesla výrazné zmenšení útvaru, ale při sedmé zůstaly hodnoty na stejné úrovni. Navíc zemřela v našem vchodě sousedka, která s touto nemocí statečně bojovala skoro devět let. Sebralo mě to a jeli jsme jí hned druhý den po chemošce na pohřeb. Měla hodně lidí, s manželem sportovali, celá její rodina se čtyřmi vnoučaty byla úplně zničená. Smuteční projev přednesl náš známý z mělnického divadla.

Doma mě opět zasypávaly telefonické dotazy na můj zdravotní stav, utěšovala jsem všechny, že už snad dojdu do finiše a primář mi vyjedná termín plánované operace. Poslední kolegyňka ze společných chemoterapií už je rovněž po operaci, chválila si nemocnici ve Střešovicích, mou oblíbenou, kamž jsem po léta tramvají jezdila. Utěšovala mě, že po operaci bude lépe, vrátí se chuť k normálnímu životu...

 

S troškou humoru

 

       Někdy nastaly i humorné chvíle. Začaly mi dorůstat vlasy a po kraťoučkých štětičkách klouzala paruka. Byl podzim a občas se zvedal velký vítr, někdy takový, že mi málem ulétla. Neuměla bych si představit, jak lovím tuto nezbytnou pomůcku někde po sídlištních lučinách a kopcích. Známé se tomu smály.

Z mých oblíbených návštěv supermarketů jsem rovněž čerpala humorné historky. Nákupy mě sice stále peníze, které jsem neplánovala, zato o zážitky nebyla někdy nouze. V jednom z obchodů probíhal zrovna Řecký týden, vydala jsem se tam slunečním listím a v hlavě se mi honil nápad na podzimní básničku. Prohlížela jsem poctivý jogurt a ovčí sýr fettu, když už mi vyprodali bílou Retsinu hned zrána. Přistoupil ke mně chlápek zhruba šedesátník a potichu se zeptal na nabízené zboží. Ochotně jsem mu radila, v Řecku jsem byla už několikrát a v tamních lahůdkách se docela vyznám. Cíl byl však jiný. „A vy už máte rodinu?" zeptal se nevinně. „Samozřejmě, a jak dlouho!" vychrlila jsem ze sebe a smála se ještě v oddělení bonbonů, kde mě našel podruhé, „víte, když vy vypadáte tak zachovale." Potěšilo mě to. Pod huňatou parukou nebylo vidět dokreslené obočí ani vypadané řasy, které snad časem taky dorostou. Horší by bylo, kdyby mě za paruku chytil a bylo by po zachovalosti.

Těšení na vnoučátko byla rovněž obrovská motivace. Moc se mi líbil pátek s vyvářením dvou várek bavlněných plen, po jejichž žehlení byla kuchyň celá zasněžená. Aspoň jsem měla inspiraci k dalšímu čtyřverší. Jmenovalo se „Úplně první sníh" a patřilo již do knížky básní pro rok 2010. Minulou sbírku jsem totiž odnesla před týdnem do tiskárny  a mám se opět na co těšit.

Nejlépe mi bylo v tichých chladných ránech v pološeré kuchyni se zapálenou svíčkou a prostřenou snídaní. Než zazvonil telefon kolegyň z práce, pouštěla jsem si cédéčko s vánočními koledami. Bylo to super.

 

Před operací

 

     Už je to tady! Osmou chemoterapii jsem přečkala a vyslyšela pokynů sestřiček a pana primáře, který mi stanovil datum a místo operace. Nemohla jsem se dočkat, vždyť jsem od kolegyněk slyšela jen pochvalná slova, jak se jim po operaci ulevilo. Poslední injekce Neulasty, jen nechytnout nějakou virózu nebo, nedej bože, chřipku. Jako s uděláním nastydl nejprve syn a po něm hned taťka. Nešlo to, schovat se někam do úkrytu, tak jsem alespoň vytřela celý byt a omyla, co se dalo.

Laboratoř byla v pondělí už od rána zcela zaplněna pacienty, druhý den následoval státní svátek. I v pražském centru se malovalo, výsledky krve musely počkat. Rozbolely mě klouby, ale umínila jsem si, že musím vydržet. Doslova jsem počítala dny, které ubíhaly. Venku se značně oteplilo, počasí připomínalo jaro, tak křehké po uplynulé zimě.

Vyběhávala jsem předoperační vyšetření, nahlašovala výsledky krevních rozborů a pomalu se připravovala k výkonu. Poslední prohlídka u primáře, předání dokumentů sestřičkami. Najednou mi začalo být podivně smutno. Sestřičkám rovněž jakoby docházel humor, připomínalo mi to období dětství, kdy jsem se vracela z prázdninových táborů a dostavoval se nutný stesk. Tak jsem si na sestřičky zvykla! Sama jedna mě pohladila po rameni a řekla, že se ještě uvidíme. Odpoledne loučení s babičkami , dcerou a zetěm, večer přišel pláč, host, který mě navštěvoval spíše v začátku nemoci. Jak všechno dopadne? A probudím se vůbec? Tolik toho mám ještě v plánu, v básničkách jsem začala být úspěšná a tak moc se přece těším na miminko... Podivná tíha mě svírala jako v kleštích, nemohla jsem usnout a začala přemýšlet, jak se z tohoto nepříjemného stavu dostat.

 

V nemocnici

 

       Kýžený den nastal... Do budovy nemocnice jsem vstoupila pravou nohou. Přijetí chvíli trvalo. Doktor nás poslal ještě na značení uzlin do Vysočan. Proces se trochu protáhl a na pokoj č. 9 jsem vešla po poledni. Spolupacientka na prostřední posteli mi byla sympatická, šlo u učitelku, tichou a jemnou, nevtíravou. Rozuměly jsme si spolu, a to bylo dobře. Sestra nám dala pár rad, prášek na spaní a požehnání dobré noci a štěstí při operaci.

Ráno jsem šla na řadu jako první. Na operačním sále jsem nemohla ani promluvit žízní a suchem v hrdle, přesto jsem ostře vnímala prostředí kolem sebe. Probudila jsem se, když jel se mnou za dvě hodiny zřízenec na pooperační pokoj. Pod kapající infuzí jsem neusnula a poslouchala starou pacientku, která po narkóze propovídala celou noc. Utlumena léky proti bolesti jsem proklimbala zbytek dne, noc s nevolností, šťastna, že mám vedle sebe svou známou z pokoje č. 9.

Ráno jsme obě dostaly housku s máslem a kakao a hned se nám udělalo lépe. Cvičily jsme s rehabilitační sestrou a pak nás obě převezli na pokoj č. 5. Bývalou třetí spolubydlící přidělili na náš pokoj po několika hodinách.

Dny v nemocnici se podobají jako vejce vejci, ráno chrastění vozíku s nástroji, budíček s měřením teplot, vizita, snídaně, četba či polospánek, oběd i možná procházka po chodbě, večeře, příděl prášků, četba nebo televize. Přesto člověk pozná tolik osudů, přečte v tom nemocničním trápení tolik lidských příběhů!

Po propuštění první party jsem prožila jednu noc na pokoji sama. Pak mi přidělili partu druhou, a zas to bylo dobré. Chodily jsme všechny do druhého patra na kávu z automatu, probíraly jiné a taky dost důležité věci. Jedna ze sester ozdobila v jídelně malý vánoční stromek a položila pod něj malé krabičky, zabalené do vánočního papíru. Mohly jsme se i déle dívat na televizi, byla to příjemná atmosféra. Po jedné z večerních kontrol jsme utíkaly na Superstar.

V den propouštění jsem se rozloučila se sestřičkami, zdravotní stav byl docela v pohodě. Nezbývalo, než doufat, že operace dopadla dobře...

 

Rekonvalescence a ozařování

 

                Doma je doma, to ví každý. Chci se rychle zotavit. Pravá ruka však bolí, podpaždí jakoby zmrtvělo. Cvičím pravidelně dle papírového návodu  rehabilitační sestry, někdy je to lepší, jindy se bolest vrací. Ruku mám prý šetřit, a to nadlouho. Nejsem přitom zvyklá příliš odpočívat, snažím se některé úkony provádět levou. Jsem překvapena, že to jde. Třeba u žehlení nebo vytírání, semtam sice zapomenu a pomůžu si pravačkou, ale vzápětí to napravím.

Volá mi hodně známých, je mráz a viry trochu lenoší, tak se snažím  jít do kroužku nebo přichystat společnou rodinnou oslavu.

Navštívila jsem už prsní poradnu na Bulovce a doktorka mi stanovila pevný termín prvního ozařování -těsně po polovině února to začne. Zima se drží, je bílá a mrazivá, vzápětí do sněhu prší, je to inspirativní pro poezii, ale varovné pro dojíždění, uvidím, jak se celá situace vyvine dál.

Měsíc ubíhá jak voda a než se vzpamatovávám, mám prs pomalovaný jako indiánka. Je konec února a dojíždím denně do ozařovny na Bulovce, naštěstí se nejedná o dalekou cestu, samotný úkon pod kovovými přístroji netrvá dlouho. Někdy se chodím potoulat po Praze, je to vítaná změna. Jednám prozatím pouze s laboranty, jsou příjemní, nenechávají mě dlouho čekat v prostorné čekárně a někdy mě vyzývají dál o celou půlhodinu dříve. Podobně, jako při chemoterapiích na Zeleném pruhu, se v čekárně tvoří docela dobrá parta. Seznamuji se se štíhlou psycholožkou z Mladé Boleslavi, ale sympatické jsou mi i jiné ženy, jeden pán jezdí dokonce s notebookem, na němž vytváří nový byt, nad ním pravidelně stojí starší muž, povídálek ze staré doby. Užitečnou známostí je korektorka knížek, mající živnostenské oprávnění. S tou si rozumím nejlépe, radím se dokonce i s pravopisem. Máme hodně společného.

O zážitky není nouze ani při cestování. Jely se mnou zpět i dvě důchodkyně, vracející do známé mělnické firmy Beck přikrývky z ovčí vlny. Jednou jsme měli na cestě mladou, zato neústupnou revizorku. Řidič zrovna nevystavil jedné cestující jízdenku a musel platit pokutu ze svého.

Úplně ze všeho nejdůležitější je však březnové narození našeho prvního vnoučka Tomáška! To je teprve ta správná léčba, heřmánkové dny, které uzdravují. Chodí mi hodně přáníček i dárků pro malého, scházíme se u různých oslav. Je to nádherné! Střídáme se v jízdách s kočárkem, než zaútočí nemoc z nachlazení. Beru antibiotika, ozařování sice trvá, ale kašlu i na stole, což by být nemělo. Docházím ještě na vedlejší ozařovnu k doplnění sedmi sérií ozářek do podpaží. To je prý už mírnější, zdá se však delší.

Paní korektorka končí den přede mnou, ani se nestačím s ní rozloučit, pozdravuje mě po paní z Nelahozevse.

Prso mám po procedurách hnědé, kropenaté a v ohybech spálené. Laborantka mi doporučuje aplikovat Panthenol ve spreji a oplachovat místa v zeleném čaji.

Přesto si doma dopřávám vanovou koupel, drhnu a promazávám prso, zdá se to být trochu lepší. Po nové partě se mi stýská, píši paní korektorce aspoň mejlíka. Hned mi odpovídá.

Na Zelený pruh jsem objednána na 7. května, uvidím, co bude dále.

Zatím je jaro v plném proudu a já doufám, že nemoc bude již brzy u konce.

 

Uzdravení?

 

       Mám po kontrole na onkologii! Zdá se být všechno v pořádku, je doporučeno doléčení v lázních, z čehož mám upřímnou radost. Při příští návštěvě to mám připomenout doktorce. Kontroly teď budou probíhat častěji, musím absolvovat všechna vyšetření, jako na začátku nemoci, aby se nic nezanedbalo.

Únavu zaháním procházkami s kočárkem, cestami za nákupy nebo za jarními houbami. Život je tak krásný ve všech nadějích, které skrývá. Vzhůru za svými plány, avšak pozvolna, s rozmyslem. Cením si nově nabytých přátelství, které jsem v nemoci získala, poznatků, z nichž jsem čerpala. Tolika ženám bych chtěla vzkázat, jak povznášející je dotáhnout svůj nelehký boj do konce. Vždycky je nějaká naděje, člověk, který je nablízku. V době nemoci je toto vnímáno obzvlášť citlivě. Věřím však, že blízcí v rodině, opravdoví přátelé, kolegové z pracovišť jsou připraveni k pomoci, když je o ni požádáme. Netřeba se bát, vždyť nikdo z nás neví, kdy bude potřeba pomoci on sám.

A po tom všem boji musím uznat, že lékařská věda už je hodně daleko na cestě s touto vážnou nemocí. Za několik let to bude ještě lepší, jsem o tom přesvědčena. Moc bych si to přála, za sebe i za všechny, kteří žijí s otazníkem.

 

Psáno v období června 2009 až května 2010.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Komentáře  

 
0 # odpověďTi. 2010-12-19 08:46
Je to pěkně psané, k srozumitelnému přečtení. V každém případě, lidská narození a životy jsou opakované. T.
Odpovědět
 
 
0 # sílajarka hofmanová 2012-10-07 16:31
Milá Jindro, přečetla jsem váš příběh jedním dechem a musím přiznat, že mě dojal. Jste velmi silná žena a já věřím, že jste nad nemocí zvítězila! jark a hofmanová
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.