Nemám ráda osmičky - ze všech osmiček nejvíc den 1.8.2009

Nemám ráda osmičky  -  ze všech osmiček nejvíc den  1.8.2009

     Všechno to vypadalo v r. 2009 tak nadějně: maminka překonala počátkem roku krizi - virózu a vysoké horečky, pustili ji z nemocnice domů a pak dostala i drahou biologickou léčbu -  Tarcevu a k tomu infúze Zomety (vše celkem asi 100 tis Kč/měs) a zdálo se, že smíme doufat .....

Biologická léčba znamenala jednu tabletku ráno a tak maminka  (kromě toho, že byla unavená) byla celkem v pohodě a vedla celkem spokojený život, byla doma nebo jezdila na chatu i autem k nám na návštěvy i já se snažila za ní jezdit a věnovat jí svůj čas, nosit drobné dárky a v mezidobí telefonovat (pořídila jsem si u T-mobilu „mých pět")   ....

         Jenže v červnu začala ztrácet rovnováhu, padat , přestala chodit, ulehla, viděla dvojitě, rychle zhubla a pak to přišlo - rychlé psychické změny až na úroveň roztomilého batolete, pak byla týden v nemocnici, řekli: „... dny, možná týdny ale spíš dny", doktorka navrhovala hospic, maminčin přítel řekl, že je v důchodu a zvládne to, koupili jsme chemické  wc, doktor napsal plíny, na netu jsem našla pronájem polohovací elektrické postele a nechali jsme ji převést domů. Jezdila jsem tam denně po práci , měli jsme zaplacený týden dovolené, tak jsem si vzala ještě jeden týden předtím volno, krmili jsme, přebalovali, maminka bolesti neměla a nic si neuvědomovala. Byla docela roztomilá. Posledních 14 dní se komunikace zhoršila, věděla, že nás asi zná, ale odkud? Zamračený pohled někam do prázdna...komunikace téměř na nule....od středy dýchala s námahou, v sobotu 1.8.09 byla téměř bez reakcí, nešlo jí skoro nakrmit , večer jsem odjela domů a sotva jsem přijela volal maminčin přítel, že je to ještě horší a tak vzal manžel  auto a jeli jsme tam znovu, oni dva se jeli poradit na plicní a já držela maminku za horké ruce a utírala jí zpocené čelo, dávala obklady, dýchala klidně, ale s námahou a čím dál tím pomaleji, asi za  hodinu  přijela sanita, doktor slíbil, že jí odsaje hleny (neuměla je vyplivnout) a dá kyslík. V nemocnici jsem jí dala ještě pár lžiček čaje a  pohladili jsme jí. Sotva jsme dojeli domů, doktor volal, že před 10 minutami (asi v 21:05 ) zemřela. Maminčin přítel pak vyprávěl, že když jsme ho vysadili doma, za chvíli jejich pes Betka začala běhat , kňučet a asi podruhé v životě vyla, věděla to dřív než my.....byla jsem ze všeho hodně vyčerpaná a cítila jsem hrozné prázdno......jak to poznala? Maminčin přítel měl vypnutý mobil a sám se tu zprávu  dověděl od nás až asi za hodinu......

      Dne 6.8.09 se mi narodila má 1.vnučka,  když jsem jí prvně viděla neubránila jsem se slzám a moc mě bolí, že se s mojí maminkou nepotkaly,  myslela jsem i na svého úžasného tatínka a jeho hodnou maminku - mou  babičku , jakou by z ní měli radost, kdyby byli naživu  .....  brečím, bolí mě u srdce, ale zároveň pevně věřím, že mi vnučka pomůže všechno překonat.... teď jsou jí čtyři měsíce a už je vidět, že  pusinku má po mé mamince...tolik mě mrzí, že si jí nepochová....

      Napadlo mě shromáždit všechny maminčiny fotografie, včetně těch z jejího dětství a nascanovat je do PC a udělat z nich prezentaci o mamince. CD jsem věnovala  svým synům a až má vnučka vyroste může se se svou prababičkou potkat aspoň virtuálně a možná její fotografie schová i pro své děti.... 

 

Je mi moc smutno, ale mé svědomí je čisté a víc udělat neumím.....

 

.... dlouho jsem váhala, jestli to chci na Osudy vůbec napsat, jestli by nebylo lepší nechat tam jen ten první příspěvek, optimisticky zakončený...

 Maminka do poslední chvíle, kdy byla při smyslech, chtěla věřit, že to bude ještě pár let trvat..... Já sama mám tvrdší  povahu , než moje křehká maminka a vždycky chci vědět dopředu , co mě čeká - přijde mi, že se  to lépe zvládá, ale nebyla jsem v  situaci těžce nemocného tak nevím ...bohužel rakovina plic nepatří mezi ty rakoviny, které dnes doktoři „umějí"....v rozporu s tím, co si myslím - že by měl mít člověk nárok na pravdu, jsem  mamince nikdy nedokázala říct do očí, co všechno, jsem si na netu přečetla a živila jsem její naději, jak jen jsem mohla ....tak nevím....jsem jen uzlíček nervů,  různých emocí a  i když si umím hledat pozitíva , někdy je to opravdu těžké...poslední , kdo mi z původní rodiny zbyl, je má 90-ti letá babička, která se se smrtí své dcery stále nemůže vyrovnat, ale s některými věcmi se člověk asi nevyrovná nikdy!!!

Závěrem chci poděkovat panu Nachtigalovi za nápad udělat tyhle stránky, pomohly mi, když mi bylo nejhůř a dokonce mi několik lidí napsalo a povzbudilo mně , když jsem to nejvíc potřebovala i těm touto cestou děkuji.

 

Lada Radostná  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

(někdy spíš Neradostná)

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.