Při vší úctě...

K paní doktorce na onkologii chodím už pět let. Je špičkovou odbornicí, je příjemná, hodně mi pomohla. ALE: před asi dvěma lety, kdy jsem měla nějaké horší výsledky vyšetření a nějak jsem nebyla s to se s tím jen tak srovnat, mi změnila léky (předepsala další z řady možných - Falodex) a řekla:

 

„Pokud jste si jako cíl vytyčila úplné uzdravení, tak na to zapomeňte. Každý z těchto léků vám prodlouží fázi do dalšího zhoršení. Pak ho vyměníme. Teď vám to vydrželo skoro rok a půl. Buďte za to vděčná. Někomu to vydrží třeba tři měsíce. Vaším cílem musí být, aby tyto fáze byly co nejdelší."

Prásk! Zapomeňte na úplné uzdravení. Zuřila jsem. Tak na to teda zapomeň, že bych na to zapomněla! Nepochybuji, že to myslela dobře. ALE...

Minulý týden jsem byla opět na pravidelné a plánované kontrole. Ultrazvuk - stav setrvalý.

Paní doktorka nahlédla do zprávy, palpačně vyšetřila, poptala se, jak se cítím, kam pojedeme na dovolenou...

„Měla bych pro vás nabídku. Existuje studie, která prokazuje zvýšení účinku Faslodexu v případě zdvojnásobení dávky. Ještě není uzavřené jednání s pojišťovnou, ale myslím, že na podzim bych vám už mohla předepsat pětistovku. Nebojte se, nežádoucí účinky se nenásobí."

„A to zvýšení účinku spočívá v čem?"

„Váš stav se zhorší později, než by se zhoršil, kdybychom dávku nezvýšili."

Prásk!

„Ale můj stav se nezhorší," vyletělo ze mě.

Spadla jí brada.

„Nevím, co bych na to řekla.... Nemám, co říct."

„Já ani nechci, abyste ještě něco říkala. Já vím, že to myslíte dobře. Ale uvědomujete si, co s takovou jistotou říkáte? Váš stav se, dříve nebo později, zhorší. Možná jsem přecitlivělá, ale tahle slova mi dobře nedělají."

Velmi, velmi mírně řečeno. Tahle slova na mě působí přímo sugestivně. A vzrůstá ve mně obava, jestli mám dost síly se jim ubránit.

Nechápe.

„Ale přece jsme si vysvětlili, že ..." a zopakovala mi fázovou teorii. „Já to s vámi myslím dobře. Já vám chci pomoci, já nechci, aby se váš stav zhoršil, právě proto vám zvýšení dávky nabízím."

„Jistě."

Marnost, nic než marnost. V kombinaci s povídáním paní v čekárně, které se po půl roce s Faslodexem objevily metastázy v játrech, dostával můj pracně vybudovaný a tolik důležitý vnitřní klid trhliny. Divné, že?

Myslela to dobře.

Večer narazím v jedné odborné publikaci na zmínku o iatrogenních poruchách a nemocích, které nastávají ze špatně skrývaných obav a strachu lékaře o pacienta. O tom, že může vzniknout psychosomatická nemoc iatrogenního původu a o významu iantrogenního zdraví pro pacienta.

Nevím, co paní doktorka ví o síle slov, možná jí křivdím, možná jen mechanicky použila větu ze zmiňované studie, možná ji vůbec nenapadne, co nevhodně volenými slovy může způsobit. Věřím, že co dělá, dělá, jak dovede nejlépe, ALE...

A do mysli se mi vkrádá Voltairův výrok:

„Lékaři předepisují léky, o nichž toho moc nevědí, proti nemocem, o nichž toho vědí ještě méně, lidem, o nichž nevědí vůbec nic."

Při vší úctě k lékařům.

 

MonikaDostalova01
 
 
Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.