Jak nám pomáhají domácí mazlíčci

V době, kdy jsem onemocněla, jsme měli doma dva pejsky:

krásného chytrého oříška Beníka a dámičku pudlinku Betynku. Beníka jsme měli od štěňátka a Betynka se jednoho dne zaparkovala před naším domem - zpustošená, hladová a miloučká. Zřejmě jí někdo vyhodil. Dnes, kdy je z ní rozmazlená, ovšem stále miloučká dáma, nechápu, jak tenkrát ten čas na ulici mohla přežít. Původně jsem si jí nechtěla nechat, protože jsme oba s manželem byli od rána do večera v práci a na kluky nebylo spolehnutí.

Ovšem mužská většina mé rodiny mě přehlasovala a Betynku jsme si nechali, čehož dodnes vůbec nelituji, protože je to opravdu miláček.

A tak se i chlapci museli finančně podílet na jejím zabydlení u nás. Posléze nastal problém s kastrací jednoho z nich, neboť utrácet, dát do útulku potencionální štěňátka nebo mít psí smečku nepřicházelo v úvahu. Já ze svého ženského hlediska jsem byla pro kastraci Beníka vzhledem k jednoduššímu zákroku. ALE - mám doma tři chlapi, takže jistě tušíte, jak to dopadlo. Navíc, než se vše domluvilo a zařídilo, naše Betynka byla "v tom". Ti dva totiž spolu trávili celé dny na zahradě a opravdu si to UŽÍVALI. Takže Betynka musela jít na interupci a přitom jí vykastrovali. Následovalo nádherné období, kdy ti dva již nebyli sice milenci (Betynka se snažila, nakrucovala se před Beníkem, ovšem ten již samozřejmě ztratil zájem a to si teď konečně mohli užívat bezpečného " sexu ") ale úžasní kamarádi. Beník byl galantní, s útrpným pohledem jí přenechával svoje hračky a pro nás bylo úžasné je pozorovat.

Pak nastal krutý den, kdy nám Beníka přejelo auto. Byl totiž chronický útěkář a celá ta léta jsem se tohoto okamžiku bála. Navíc to přišlo v době, kdy docházeje na chemoterapii, mi bylo zle a hlavně jsem na tom nebyla psychicky zrovna nejlépe. Tenkrát to byl snad můj první "hysterák" v životě. Pak se v mé "bolavé" hlavě " něco šouplo a nechtěla jsem Betynku vidět. Ty dny jsem trávila v ložnici částečně proto, že mi bylo zle a částečně smutkem po Beníkovi. Tuto situaci perfektně vyřešil můj mladší, v té době 13ti letý syn. Každý den několikrát vynesl Betynku za mnou do ložnice a ptal se, jestli jí nechci. Dva tři dny jsem odolávala a nakonec jsem si jí tam jednoho dne nechala. A od té doby se ten pejsek ode mne nehnul.

Jako kdyby věděla, že je mi zle, trávila celé dny se mnou v posteli, přitisknutá svý teplým tělíčkem ke mě. Bylo to úžasně příjemné. Ona nekoukala soucitně na mé zubožené tělo s holou hlavou bez obočí. Ani se neurazila, že jsem jí dlouho nechtěla přijmout. Splnila své psí poslání na jedničku. A od té doby je z ní můj ocásek. Dneska, kdy už nám všem otrnulo, jsem pro ní priorita pouze do doby, než se jí vrátí páníček z práce. Přeci jenom je to ženská. Navíc žárlivá. V momentě, kdy vidí, že se chystám si sednout vedle manžela, nastartuje a okamžitě zaujme pozici po jeho boku a po mě ještě vrhne vítězný pohled. Je to úžasná hra mezi námi.

Na závěr bych chtěla říct, že zkrátka ať s nemocí nebo bez ní si život bez pejsků neumím představit. A když v nemoci, tak se skutečně zúročí, co do nich investujeme ( samozřejmě nemyslím peníze ).

Jana H.R.

rumlenovajana5
rumlenovajana6
rumlenovajana7
rumlenovajana8
rumlenovajana9
rumlenovajana10
 

Komentáře  

 
0 # ZoorehabilitaceKřemenová Eva 2009-10-01 01:35
Dobrý večer, dovolila bych si zareagovat na Váš krásný příspěvek. To, že zvířátka mají dar \léčit\"" je velmi dobře známo. Při vhodném výběru zvířete, jeho náročné socializaci a výcviku, lze zvíře již cíleně směřovat na cestu za tímto posláním. Sama se zabývám zoorehabilitací - k práci využívám psa a morčete. Se psem neboli canistereapií jsem začínala v centru AMELIE (sdružení pro onkologicky a jinak dlouhobě nemocné a jejich příbuzné). Nyní pokračuji ve sdružení Lékořice při FTNsP Krč, a to na oddělení dětské neurologie. Od letošního roku pracuji s morčetem, které využívám u pacientů po cévní mozkové příhodě a u pacienta - kvadrupkefika. Můj tatínek zemřel ve věku 58 let na v důsledku onkologického onemocnění. Sám měl fenku jezevčíka, ale ta velmi bázlivě reagovala, když se jeho stav rapidně zhoršil, nechtěla k němu, zřejmně jí vadil pach chemo v jeho potu a jeho zmněna chování. Na straně druhé, má fenka jorkšíra užívaná ke canisterapii, přijímala děvčata z Amelie s velkou láskou a příchylností a tím přispvala k dotváření pohody při poravidelném setkávání v klubu Amelie. Ještě bych ráda dodala, že v důsledku onkologického onemocnění zemřel otcův bratr ve věku 56 let, sestra mé maminky ve věku 70 let, a nyní bojuje má sestřenice ve věku 52 let se zhoubným nádorem vaječníků, ke kterému se přidal lymfom, který je již bohužel rozeset v mnoha orgánech,včetně kosti pánevní (lékařka bohužel selhala v diagnostice a setřenice pouze zhruba rok užívala analgetika na bolest v zádech). Moje sestřenice je však hluboce věřící a je to velká bojovnice, která svůj osud přijmula s velkou pokorou. Sama rozdává sílu a úsměv celému svému okolí. Já sama jsem prodělal před několika lety na gynekologickou operaci ve FN Motol, ale přišla jsem včas, po operativním zákroku již nebylo třeba ani ozař ani chemo. S úctou Křemenová Eva"
Odpovědět
 
 
0 # odpověďJarka 2011-04-18 21:58
Jani, mnohokrát Vám děkuji za povzbudivá slova! Vím, že jste si taky \užila\"" své. Hltala jsem na těchto stránkách všechny příběhy a u každého se něco přiučila. Vždyc ky jsem velice ráda, když čtu nebo slyším o někom, kdo tuto nemoc \""pokořil\"" již před páru léty. Vy jste taky veliká bojovnice!!! S tím spěcháním máte velkou pravdu, začínám si toho všímat sama u sebe.Dříve jsem musela mít všechno hned, udělané, vyřízené...(vče ra bylo pozdě...) Nyní je to ve všem hodně jiné, klidné, beze spěchu a pokud možno žádný stres. Ano, naši pejsci jsou nenahraditelní, mají zvláštní 6. smysl, který jim můžeme závidět. Jani, ještě jednou děkuji za palečky a Vám přeji hodně sluníčka, krásné jaro a hlavně toho zdravíčka. Mějte se! Jarka"
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.