příběh od Martiny

Ten to příběh nepíši proto, abych se vypovídala,ulevila si nebo vzbudila lítost a soucit. Píšu ho proto, abych alespoň trochu nastínila sílu života a smrti, důležitosti a priorit v lidském životě.

Pro mě a stejně jako pro většinu lidí je důležitá, práce, rodina, zdraví, slušný a pokud možno bezproblémový život. Ovšem nic takového neexistuje, respektive vždy je to časově omezeno a bez záruky.

A tak tedy posuďte sami do jaké míry si člověk může sám za své problémy a potíže a kdy se stávají součástí života a musí se s nimi naučit žít.

Jako mladá 18 letá „hloupá“ holka - dle všech, jsme se zamilovala (nic divného) vdala a měla syna. Manželství nevydrželo, jak jinak vždyť mi to všichni říkali, byli jsme mladí a nevydovádění a také nezodpovědní! Ovšem matkou jsem už prostě byla a s tím „ jakás takás“ odpovědnost je prostě daná. Po dvouletém manželství, dá se říci velmi bouřlivém jsme zůstali se synem dlouhá léta sami. Nemyslím, že to bylo nějak moc těžké, měla jsem práci, doplnila jsem si vzdělání, byla jsem soběstačná a vše jsem zvládala v celku dobře. Hlavně klid žádné nerváky, hádky, podvádění, nic z toho se mě už netýkalo, ale byla jsem sama! Samota je zlá moc zlá, když si ji připustíš. Rázem tě okolí zahltí svými problémy, protože má pocit, že tobě vlastně nic nechybí a máš se nejlépe a ty jediná jim můžeš pomoci. A já se snažila pomáhat, jak ale známo to se nevyplácí, po 10 letech už jsem byla opravdu hodně sama, vyčerpaná citově a bez „lásky“, syn vyrostl nepotřeboval tolik pozornosti a já se mohla více zamýšlet nad sebou. Paradoxně, když si myslíte že je vám hrozně, může být ještě hůře.

Onemocněla mi matka a mně začalo těžké období dá se říci až peklo. V tom nejhorším jsem, ale poznala svého druhého manžela. Pomohl mi z toho nejhoršího, byl prostě se mnou a to stačilo, aby měl člověk na vše mnohem větší sílu a vše zvládl. Matka se uzdravila ikdyž s následky na celý život. Já se po roce známosti opět vdala a zatoužila mít rodinu o trochu větší. Přes veškerou snahu se nám to nepodařilo a tak jsme se svěřili do péče lékařů (to je na jiný příběh o 2 stranách). A ač to stálo dost peněz, bolesti a několikero zklamání tak se po 2 letech konečně podařilo a narodila se nám dvojčátka. Byly to ty nejkrásnější chvíle v mém životě a to myslím naprosto vážně. Dětství nestálo za nic - vina rodičů?- asi ano, ale kapitola sama pro sebe i oni měli svá trápení, ranné mládí/dospělost nestálo za nic, moje vina? - asi ano. Dospělost - období kdy svůj život korigujete a vedete sami, ale občas vám to vedení někdo vyrve z ruky a srazí Vás k zemi! Je jen na Vás jak a kdy z té země vstanete! Mně se to povedlo se vším všudy a bylo hodně lidí co mi záviděli a měnili by.

Za velmi krátkou dobu v časovém úseku 4 let, jsem měla to co nikdy a o čem všichni sní! Milujícího, věrného, laskavého muže, nový domov, skvělé zázemí a děti. Dvě úžasná miminka, které mi braly fyzické sily, ale dodávaly ty psychické. Při té vší práci a péči o děti, nám čas běžel jako o závod a to jsem ještě netušila , že přímo sprintem! Pořídili jsme si větší bydlení, zariskovali a šli do hypotéky, neměli jsme dostatečné finance na nový dům a tak jsme si koupili starší a svépomocí ho zrekonstruovali. Práce ohromná, ale těšila nás a velkým hnacím motorem byly děti, které tam byly šťastné. Tím by měl příběh skončit! Moc bych si to přála, aby se na těchto řádkách zastavil a byl konec „…a šťastně tu žili všichni až do smrti“. Jenže to tak není, slova jsou dál ….bohužel tu už žijí jen někteří.

Po dlouhém přemlouvání a nejen mém se mi povedlo přesvědčit manžela, aby si zašel k doktorovi na běžnou kontrolu, byl stále unavený (není divu-práce,stavba domu, dvojčata) byl bledý a měl čím dál častěji potíže střevního charakteru. Po týdnu, přišly výsledky z krevních testů, dostali jsme největší ránu pod pás „Je tam něco, nevíme co, je tam toho více musíme to zjistit, ale dobré to není!“ Začalo hektické běhání po doktorech, vyšetřeních, nemocnicích. Můj manžel měl panický strach z doktorů a vším souvisejícím. Bohužel nedokázala jsem mu to usnadnit ač jsem všude byla s ním a chlácholila ho. Diagnóza byla čím dál jasnější a nekompromisní a krutá. Zhoubný nádor v tlustém střevu s metastázemi, najednou všichni dávali ruce pryč - nevíme co s tím, pošleme vás tam a tam … nechci zde nikoho a nic jmenovat, ničemu by to už nepomohlo. Prognózu nikdo manželovi neřekl a ani já mu ji nikdy neprozradila. Žil s tím , že se uzdraví. Nastalo období smutku, bolesti, slz a přetvářky. Strašně moc jsem z něj to břímě chtěla sejmout, věděla jsem že ho to moc mrzí, bolí a ničí, že mi nemůže s ničím pomáhat a že jsem na vše sama, miloval děti a nemohl si s nimi hrát a mazlit se. Najednou už nemohl nic, musel do nemocnice, ale stále věřil…. Podstoupil operaci, protrpěl spoustu bolesti a já s ním, nedá se to pospat. Každý den jsem viděla jak mi odchází, slábne, vytrácí se a nemá silu ani otevřít oči, ale jako by čekal až mu to dovolím je zavřít navždy. Věděla jsem, že už to musím vyslovit, připustit, že jsem ten boj proti smrti prohrála. Nedokázala jsem jí láskou ani lstí přemoct a zastavit. Musel vědět, že je konec už nic nevnímal. Přesto jsem věděla, že čeká až ho ujistím o tom jak je vše v pořádku o všechno se postarám a vše zvládnu, ať už nebojuje a spí a spí a spí…..Usnul navždy.

To co následovalo není nutné psát………je to jen několik měsíců, stále vše zvládám a plním jeho sny a přání tak jak chtěl. Stále pláču a smutním - sama po tají a tak mi to vyhovuje. Mám přeci děti, mám dům, mám dluhy, mám samotu, mám spoustu práce a povinností a právě proto musí můj život jít dál, jak všichni říkají „To se jim to kecá“! Já vlastně nemám nic „jen“ ŽIVOT a to co obsahuje!

Děkuji za něj!

 Martina (vdova)

Komentáře  

 
0 # Danuše 2009-10-05 10:30
Dobrý den, paní Martino. 5. ledna letošního roku bylo pondělí. Po velkém boji manžel odešel. Dneska je také pondělí, pátého, dlouhých devět měsíců... A já čtu Váš příspěvek, který je našemu tak podobný. Fantastický manžel, milující otec, bojovník do poslední chvíle. Po všech zkušenostech vím, že nic není náhoda. Ani Váš dnešní příspěvek. Až mě mrazí. Přeji Vám, pokud možno, hezký dnešní den i dny příští. Danuše Daníčková
Odpovědět
 
 
0 # Pavla Valičková 2009-10-06 09:07
Martino, s velikou bolestí jsem si přečetla Váš příspěvek...mám rakovinu žaludku a vím, jak je rakovina trávicího ústrojí nahovno.....kdy ž se to nepodaří, člověk hubne, hubne až vybledne....Chc i Vám jen říci, že máte nádherné děti...můj manžel má zatím jen mě, bez dětí...Užívejte si radosti života a bojujte, stojí to za to. Pavla
Odpovědět
 
 
0 # Martina 2009-10-06 11:07
děkuji a i vám přeji už jen samé hezké dny! je jich zatím velmi malo a jejich potřeba mnohem více.......
Odpovědět
 
 
0 # Jana Rumlenová 2009-10-07 14:03
Ahoj Martino, je to hrozný. Sama mám rakovinu. Manžela a dva kluky a tohot se bojím nejvíc, že by někdy měli zůstat sami. Vy jste zdravá, tak musíte žít!!!!!!! Čas to zvládne a určitě zase budete šťastná. Kdyby jste měla někdy depku, klidně mi napište na mou mejl.adersu.
Odpovědět
 
 
0 # vanhom 2009-10-08 21:32
Janičko děkuji, já vím že musím a chci. Odivuji vás všechny kdo bojujete s \ emocí\"" (já jí říkám sprostým jmenem) a moc bych si přála aby zmizela , jenže to tak není nebude....Posíl ám tedy alespoň na dálku mnoho sil. Děkuji za nabídku....."
Odpovědět
 
 
0 # Petr 2009-10-08 22:38
Moc smutné čtení.
Odpovědět
 
 
0 # Biblická nadějeIlona Mráčková 2009-11-03 10:44
Milá Martinko, je mi moc líto čím vším jste si v životě musela projít, váš život asi skutečně není peříčko. Chtěla jsem se vás zeptat, slyšela jste už někdy o poselství, které je v Bibli, myslím tím mimo jiné i naději, kterou Bible obsahuje? Přej i vám hodně síly a radosti z dvojčátek. Ilo na M.
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.