... a Život běží dál - 2.díl

 2. Díl

Praktické rady, pocity a myšlenky - jak je zvládnout a utřídit.

Celou tuto část jsem byla schopna sepsat až po roce od toho smutného dne.

 

Má rada na začátek: staňte se realistou a praktickým člověkem, určete si priority a staňte se tak trochu strojem. Vše, co budete muset zvládat, je na jednoho člověka příliš a i dva by měli co dělat. Nebojte se říci si o pomoc v rodině, pokud to jen trochu jde a nějakou máte. Oni sami prožívají velkou bolest, ale vědí, že vy jste na tom ještě hůř, vědí, že pomoc potřebujete, jen nevědí jak s vámi mluvit. Můžete mít pocit, že od vás všichni dávají ruce pryč, že vám nikdo nerozumí, bojí se s vámi mluvit apod. Tento pocit může trvat i několik měsíců, ale věřte, že to tak není. Je potřeba se někde vyplakat a vypovídat. K tomu je ale lépe najít si kamarádku nebo odborníka. Rodina to v začátcích nese těžce. Hodně zde pomáhají děti, nebojte se je svěřit do péče babiček, dědečků a tetiček. Uděláte si tak čas sama pro sebe, zařídíte spoustu věcí po úřadech, které prostě musíte zařídit, nikdo jiný je za vás nevyřídí. A nebo si prostě jen lehněte, vyplačte, usněte a až se probudíte, zase budete o něco silnější k dalšímu boji. Musím říci, že spánek pomáhá nejen na chvíli zapomenout, ale opravdu dodává sílu. V mém případě byl spánek nedostatkové zboží už od narození dvojčat, ale teď jsem ho potřebovala dvojnásob a tak jsem musela dokázat využít každou volnou chvilku, kdy děti byly u babiček na to, abych nejen vše potřebné zařídila, ale prospala se a získala sílu.

Poté, co si vy sama dle možností utřídíte myšlenky a z nejhoršího budete venku, je řada začít se věnovat dětem, a to ještě mnohem intenzivněji, než kdy předtím. Musí pocítit, že už žádné jiné nebezpečí tohoto typu nehrozí. A věřte nebo ne, dítě to vnímá ihned. Dává to najevo tak, že vás nikam nechce pustit, je pořád s vámi a i když dříve bylo rádo u prarodičů, najednou se mu nechce, když odjíždíte, pláče a naříká. Čím starší dítě, tím horší. Pokud máte malé děti ve věku do 3 let, je to smutné, ale relativně ne tak kruté pro ně samotné. Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí a přívětivostí se smíří s faktem, že tatínek není. Samozřejmě je nutné jim říci pravdu a vysvětlit vše, nesnažte se je ušetřit lží a vymýšlením, obrátí se to proti vám. Otázky typu: „A kdy už tatínek přijede, kdy přijde,“ budou na denním pořádku. Děti přijmou fakt o smrti velice dobře, ale nerozumějí mu. A tak se stále ptají a vy se slzami v očích a bolestí v srdci trpělivě vysvětlujete, že tatínek je v nebíčku, ale v srdíčkách je s námi. Pro začátek to stačí.

Tím, jak děti rostou, jim můžete říkat více o tom, proč už tatínek není a vysvětlovat, co se vlastně stalo a co smrt je. Na hřbitov jsme začali chodit za tatínkem jako na návštěvu a povídali si tam. Děti se vyptávaly, běhaly a pomáhaly upravovat kytičky na hrobě. Stal se z toho rituál a děti si časem na vše zvykly. Myslím, že po pár měsících žily opět ten svůj šťastný dětský život, jen já se pro ně stala mámou a tátou dohromady. Dnes, téměř po roce, už jen konstatují: „Náš tatínek je v nebíčku a už je mu dobře,“ a mně je stále stejně smutno. Jak ráda bych byla dítětem. Pokud máte děti starší, je to asi mnohem větší problém a netroufám si o tom zde psát, když s tím nemám zkušenost. Ale pokud bych si nevěděla rady, neváhala bych navštívit i psychologa a poradila se. Dětská dušička je sice silná a přizpůsobivá, ale velice křehká a stačí málo a je zničená na dlouhý čas.

Vaše materiální zabezpečení a ekonomická situace, pokud jste měli uzavřené pojistky, je alespoň trochu vyřešená. Já nic takového neměla, ani pojištění hypotéky (dnes už je snad povinné) a na krku více jak 2 milionový dluh na hypotéce a ostatních půjčkách za dům. Manžel měl životní pojistku na 100 tisíc, z toho jsem zvládla pokrýt jen to, co nejvíce hořelo na splátkách, protože první pravidelné příjmy v podobě důchodů nám přišly až tři měsíce po smrti manžela. První tři měsíce jsme žili jen z mateřské 7,5 tisíce a z darů od rodiny. Samozřejmě jsem situaci musela řešit a nečekat, co mi kdo dá. Začala jsem prodávat věci po dětech, nepotřebné věci a věci z pozůstalosti. Kamarádky mi vozily věci po svých dětech, příbuzenstvo se přidalo a tak jsem si pomalu začala alespoň trochu finančně přilepšovat k mateřské. Dnes už mám živnostenský list a prodeji se věnuji jako vedlejší pracovní činnosti. Nejen, že si tím přivydělám, ale baví mě to, spojila jsem příjemné s užitečným. A to je důležité. Najděte si práci, jakoukoliv, a uspokojení v nějaké smysluplné činnosti. Pokud máte velké finanční potíže, asi to vaši situaci nevyřeší, ale rozhodně nezhorší. A vy se z toho úplně nezblázníte.

Bylo by snadné se zhroutit, ale zrovna když vy chcete, tak to na povel nejde. Takže „dělání, dělání, všechny smutky zahání“ je pravda:-) Já pracuji i 15 hodin denně a odpočinek neznám. Každý měsíc musím vydělat za dva lidi a vše poplatit. Nevím, jak dlouho to bude udržitelné a také, jak dlouho mi bude zdraví sloužit, ale dokud to půjde, budu se snažit to vydržet. Nechci, aby děti přišly o domov, kde jsou zvyklé a šťastné. Prodat dům a jít bydlet do podnájmu se dá vždycky. Ovšem jsou lidé, kteří nemají ani to a nemají co prodat a jak řešit nastalou situaci. Například ovdovělá maminka s dvěma dětmi do 5 let, jejíž manžel neměl odpracovaných dost let na důchod, dostane minimální vdovský a sirotčí důchod. Další úskalí číhají z různých předpisů a zákonů. Bohužel stát takto postiženým ovdovělým maminkám/tatínkům nijak zvlášť nepomáhá, na nic takového v zákonech není pamatováno, žádná dobrá rada není. Zde mi nezbývá než přiznat, že to je celoživotní boj a záleží jen na vás, jak se s tím poperete.

Další problém na vás čeká v podobě úřednického šimla a doby trvání vyřízení dědického řízení. Pokud máte nezletilé děti, počítejte s trváním až 1 rok, jinak cca 3-6měsíců. Po celou tu dobu nemůžete s ničím disponovat. Máte-li tedy dům a hypotéku, v prvním roce ho rozhodně neprodáte, abyste mohli vše zaplatit apod. Nikoho nezajímá, jestli máte na splátky nebo ne. Podobné je to se společným účtem manželů, který vám notáři obstaví a uvolní až po skončení dědického řízení. Nezbývá, než v případě úmrtí (věřím, že myšlenky ani chuť na to nejsou) během pár dnů urychleně hotovost vybrat, zřídit si vlastní účet, znovu zadat veškeré povinné platby inkasa apod. a tak se vyhnout velkým nepříjemnostem. Vím, že raději by člověk zalezl do koutka a tam tiše skučel jako zvíře, ale jsou tu děti a vy jste jediní, koho mají. Spoléhají na vás a bohužel i finančně je musíte zajistit vy. Co se týká vyřizování příspěvků od sociálky, dávky jsou do 2 měsíců vyřízené a na účtu. Vyřízení důchodů je otázka 3-6měsíců, vše vám doplatí zpětně k datu úmrtí partnera. Podrobné informace a rady jsou k dočtení zde: http://www.mpsv.cz/cs/620, ale je to hodně o tom, na koho na úřadech narazíte.

Práce, děti, koníčky a smutné večery. Práce je vždy dost. Pokud jste na mateřské, jistě vám děti přes den nedovolí moc truchlit a v zaměstnání je to podobné. Na koníčky moc náladu mít nebudete, ale pokud to jen trochu půjde, dělejte si radost i maličkostmi. Nejhorší jsou večery a noci……. Bohužel na to rada není a jen čas pomalu zahojí ránu a otupí vaši bolest, projít si tím musíte. Nebraňte se časem poznat nové lidi, když vás někdo někam pozve do společnosti a i když nebudete mít náladu - jděte! Je dobré se vyplakat a vypovídat, ale je dobré taky začít „normálně“ žít a začlenit se do běžného života.

Po skončení mateřské dovolené se mi povedlo, vzhledem k naší nastalé situaci, dostat děti do státní mateřské školky, ale samozřejmost to není. Co s tím, když jste najednou matka samoživitelka ne vlastní vinou? A konec mateřské za dveřmi? Verdikt z vaší školky je „Nepřijato“ a v zaměstnání, které nutně potřebujete, na vás nechtějí počkat nebo vám nabídnou, že na vás rok počkají, ale vy od státu dostanete sotva 4 tisíce mateřskou. Z čeho budete žít a kde máte jistotu, že za rok dítko do školky vezmou? To vše jsou otázky a problémy, které by měl řešit někdo jiný a někde jinde na jiné úrovni. Bohužel poradit si musíte v reálném životě vy samy. Zkuste odvolání, nevzdávejte to a obraťte se i na vyšší úřady, zde je důležitá vytrvalost. Vy jste totiž ti potřební a školky by ze zákona měly pro náhlé sociální případy mít rezervní místa. Je důležité si uvědomit, že do mateřských a jiných nestátních zařízení podobného typu s měsíční cenou za hlídání 1 dítěte kolem 10 tisíc a i více si mohou dovolit dávat děti jen rodiče, kteří na to mají Takže pokud vám dá někdo tuto úžasnou radu, s úsměvem na tváři ho pošlete do patřičných míst. Mluvím z vlastní zkušenosti, bylo mi to nabídnuto.

Malá poznámka, pokud nemáte řidičák nebo se jen bojíte řídit, co nejdříve tento nedostatek napravte. Usnadní vám to život a ušetří spoustu času. Nákupy, děti do škol, na kroužky, úřady a i vy sama budete mobilnější, rychlejší a nezávislá. Samozřejmě pokud jste z města a máte vše hned za rohem, je tato poznámka bezpředmětná. A pokud se jen bojíte řídit, tak jako jsem se bála já, za měsíc vše bylo překonáno a dnes řídím ráda a snad i dobře. Mohu s dětmi jezdit na výlety, sama si dojedu vyřídit, co potřebuji, a v neposlední řadě, když se něco stane dětem, do nemocnice k lékaři se dostanete rychleji.



Komentáře  

 
+2 # Ahoj MartinoÁla 2013-03-23 06:06
moje situace je z opačné strany. také mám dvojčata,je jim už 11 let ,ale onemocněla jsem já,před půl rokem.Od té oby jsem měla mnoho dilemat,zdaříct či neříct úplnou pravdu,ale tak nějak to vyplynulo samo. Začaly mi padat vlasy,byla jsem unavená,odjezdy na chemo atd.takže jsme jim s manželem řekli vše na rovinu,i to,že je nemoc smrtelná,jak píšeš děti mají svůj svět a vidí to úplně jinak,za pár minut po zlé zprávě zase řádí jak dřív:))) s učitelkou to vyřešil manžel.řekl jí o mém zdravotním stavu,takže je nijak nepřetěžuje a i kdyby,já nemám sil se s nimi učit takže vše je na nich. budou asi muset rychleji dospět,což je na jednu stranu smutné ale na druhou ,budou víc odolnější.Manže l dětem také řekl,že prostě nebudu mít vlasy,pokud by se spolužáci vyptávali,aby je to neuvedlo do rozpaků. Je u nás totiž neustále spousta kamarádů mých dvojčat. Někdy secítím před nimi trapně a mám tendenci zalézat,ale když vidím,že děti to berou úplně normálně,tak mě to přejde. Hodně sil a radostných cvílích s dvojčátky přeje Ála
Odpovědět
 
 
0 # Odp.: ... a Život běží dál - 2.díl Martina V 2013-03-24 09:12
Paní Álo, moc na vás myslím a držím Vám všechny pěsti v úspěšném boji. A věřím že i vaše rodina to zvládne, i když je to velmi obtížné. Vaše děti možná rychleji dospějejí, ale hlavně jejich pohled na život bude jiný..lepší věřte že i tato nejsmutnější zkušenost člověka posílí. Kdyby jste měla chuť klidně mi napište
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.