Má operace, věnováno Marušce

Pěkný den, četla jsem příběh ,, Jejda, rakovina " a inspiroval mě k napsání mé zkušenosti z operace. Tak smutný příběh to nebude, jde spíše o pohled na člověka a přístup člověka k člověku.

Když jsem se dostala do nemocnice na operaci tumoru ledviny byl leden 2015. Operovali mě ve vojenské nemocnici v Praze. Sama jsem si tuto nemocnici nevybrala. Narodila jsem se s vadou podkovité ledviny a tak jsem musela na specializované pracoviště. Operace měla být roboticky a tak jsem určitý čas čekala na termín. Když jsem byla odeslána na pokoj, zjistila jsem že jsem na pokoji, kde nás bylo pět ženských. Toalety na chodbách společné s pány a sprchy také. No nic, vždyť tam nejsem na dovolené. Žádná žena tam nebyla mého věku a tak se dalo usoudit, že jak začnu chodit, budu pomáhat bábinkám.

Nejsem totiž typ, co kouká jinam, ale snažím se přispět, vždyť jsme tam všechny na jedné lodi.. Druhý den ráno jsem byla označena křížkem na místě, kde se bude řezat. Mladý pan doktor přišel na pokoj se slovy: ,, Tak pojďte udělám vám křížek. Zavtipkovala jsem jestli už jako na čelo a Ámen. Vtip se neujal, pan doktor se nesmál. Tak jsem připravená jela na operační sál. Prášky na ,,oblbnutí " nezabraly, jelikož by mi musela sestra dát koňskou dávku. Klepala jsem se zimou, strachem. Na operačním sále bylo živo. Moderní, nádherné prostředí s lékaři profíky. Všichni se mi představili, řekli co mi budou dělat, hladili, pořád mi koukali do očí a říkali, že ještě nepospávám, všichni zpívali a hrála tam hudba. Hotová Amerika. No já bych ráda spala, ale ty nervy....Klepala jsem se dál a jedna ze sestřiček říkala :,, Ticho, tady něco drnčí " Byla jsem to já, nešlo to zastavit. Napíchli mi dutou žílu na krku a zavedli sondu a to samé udělali na ruce. Hned jsem se propojila s přístroji. Byla jsem jak v kosmické lodi absolutně paralyzovaná. Já holka z malého města a mám tu čest být operována v tak moderním prostředí a panem primářem Kočárkem. Obrovský profík a já věděla, že budu v pohodě. Pan primář ještě studoval můj nádor, tak v tichosti seděl. Odmastili mi čelo a hruď, nandali přísavky a už mi ťukalo srdíčko a mozek jel na plné obrátky.,, Tak jakou dnes dáme narkózu ? " ,, Já bych dal rajskou, guláš už byl, nebo svíčkovou ?" Já se smála, bylo mi tam tak dobře.,, Máte hezké oči paní " Pousmál se na mě nevím kdo. Všichni jsou tak stejní. Centrál na krku, jak se říká té sondě studil a já se opět rozklepala. Ještě jsem špitla, že mám velmi nízký tlak, k mému výkonu se totiž musí hodně tlak snížit, tím méně to krvácí. Pak nevím. Probudila mě hrozná zima. Slyšela jsem hlasy :,, Zahřejte ji a zvedněte tlak " Najednou mi bylo teploučko. Když mě dávali na normální pokoj, nechtěla jsem z toho tepla a prosila že mi je tam dobře a teplo, že nechci, že tam chci zůstat. ,, Už vám bude jenom teplo, říkal hodný hlas ". Ale to jsem netušila do jakého pekla se probudím. Takové nebe to tam bylo.  Probudila mě hrozná bolest, nastaly tři dny v opiátech o který jsem žádala jak jen jsem mohla. Asi rychle by se ze mě stal narkoman. Vím jen že na pokoj neustále chodily návštěvy, zvonily telefony, bábinky jak byly hluché do těch telf. řvaly. Občas jsem otevřela oči, tíhou to moc nešlo. Slyšela jsem sestřičku jak mi říká že volala maminka a že jí řekla slovo,, žije". Pohladila mě. Rozbrečela jsem se. Tři dny jsem ležela na posteli nahá, jen přikrytá peřinou jelikož ze mě trčely všade samé hadičky. Z ledviny, z moč. měchýře,  žíly, centrál na krku. To je úžasná věc. Do jedné hadičky napojí antibiotika, do druhé na bolest ,ze třetí můžou brát krev. Měla jsem horečky, klepala se, chtělo se mi zvracet a stále ty návštěvy. Jestli jsem na ně vystrkovala nahý zadek mi bylo už fuk. Jediné co mi prolétlo hlavou, proč tam pouští návštěvy kdykoli, proč se nezachová slušnost k nemocným a návštěvy nechodí v určitých návš. hodinách? Pacienti mají mít klid. Proč bábinky které můžou chodit nejdou s telefonem na chodbu? Bože mě je zle....chci další prášky, chci jen spát. Nejde to. Sestry se tam hádají, křičí na sebe která je diplomovaná a vynáší moč a která ne, kdo donese čaj. Vybavil se mi film Kameňák. Tak se nehádejte jakou rakev, já dojdu sám. Prosím některou o nový polštář, ten můj je z horeček propocený.,, Copak mám na starost je vás, já tady mám dalších deset postelí a vůbec, nemám polštáře !!" Bože kde to jsem? To jsem spadla z operačního sálu přímo do pekla? Pořád mě to napadá. Některá z bábinek šeptla na sestru (asi sanitářku už v tom mám jasno), aby se neposrala. Neměla jsem sílu se hádat..Napadá mě jestli jsem ještě v ÚVN, jestli mě nešoupli jinam..Přivezli novou pacientku. Malou Vietnamku. Naříkala bolestí celé dny, volala telf. manželovi i ráno v pět. To už jsem zasyčela...Chci jen trochu klidu, nic víc. Slušné zacházení, nic víc. Čtvrtý den jsem pookřála. Jak mi vyndali ze všech otvorů hadičky, tak jsem začala ťapat. Představa domova a klidu mě hnala k uzdravení za každou cenu. Tady už být nechci. První cesta na záchod a vyzvracela poslední zbytek narkózy. Vlítl mi na záchod chlap. Trhla jsem sebou tak, že mě bolely stehy. Jdu se osprchovat. Koupelna je společná, bez klíče (nesmí být), bez plenty. Přepadl mě další chlap.  Kolik jich tady je? Už vím. Devět pokojů (pro tři, dva) a my ženské jsme v pěti na jednom pokoji. Zase ta spravedlnost. Ani jsem neprotestovala že tam vlítl, stejně musíme být všechny krasavice největší, tak ať se podívají.  Jaké jsme trosky. Ulehám do postýlky, před tím nalévám bábinkám čajíčky. Jedna babička si sedla k umyvadlu, požádala mě že si zapomněla ve stolku mýdlo, tak jsem vstala z postýlky a podala ji krabičku. Byly to zuby. Smíchem jsem se odpotácela pro tu správnou. Vietnamka Maruška jak se jmenovala stále naříká. Má rakovinu posledního stádia, po chemo, morf. náplasti po celém těle. Dávají jí transfúzi krve. Chudinka malá, proč je život takový. Začínám si povídat, na pokoji je trošku už veselo, jsme dobrá parta. Maruška nám vypravuje jak cvičí jógu, ale jak jí tělo již neposlouchá, proč má tak velké bolesti. Hladím jí, povídáme si, masíruji jí tělo. Bábinky mi půjčují olejíčky a Marušce je dobře. Pláču potichu nad tím tělíčkem, zmařeným rakovinou. Přichází sestřička, můj hodný anděl, tu si pamatuji když mě přivezli, ta je hodná. Jmenuje se Markétka. Dává Marušce léky, je jí lépe. Další dny se sestry hádají. Tedy sestra a sanitářka. Začínám si na některou už v duchu vsázet. Tomu říkám léčba šokem, chci DOMŮ !!!!!!!!!!! Je neděle a já s Maruškou odcházíme, loučí se a šeptá mi:,, Nepřej mi hodně zdraví, přej mi ať umřu rychle." Já jí šeptám:,, Až tam budeš, nech mě ještě tady na zemi, ještě tady mám resty ." Přichází doktor...a sděluje před lidmi :,, Jo paní ten nádor je zhoubný jo." Ten citlivý přístup mě srazil na kolena víc než ta prognóza. Co mám dál dělat? No co...žijte, nádor jsme vzali, tak jste zdravá... slyším už jako v dáli. Nevnímám ho. Hučí mi hlava. Jedu domů, už tam nechci být, pryč, rychle pryč. Snažím se na všechny usmívat ale nejde to. Vidím pohledy bábinek, jak je jim trapně že to vyslechly. Dělaly jako nic, bylo jim hůř než mně.

Doma jsem již měsíc, mám bolesti třísel, břicha. Vzpomínám na Marušku. Chci ji najít. Můj zdravotní stav a celý normální chod v rodině mě pohltil a tak na Marušku vzpomínám a nutím se k tomu, abych ji našla. Když o ní vyprávím stále polykám slzy. Jednou večer jsem měla sen. Byl o Marušce. Napsala mi na kousek papíru....KONEC, NEBREČ. probudila jsem se zalitá potem. Hned ráno jsem vzala telefon, volala do ÚVN o číslo Marušky, nebo alespoň nějaký náznak kde v Kralupech bydlí. Ani náhodou, tohle se přeci nesděluje. Poslední myšlenka, napíši do Kralup na úřad, třeba mi pomůžou. Napsala jsem své tel. číslo, adresu, požádala o info jestli tam nějaká Vietnamka Maruška bydlí. Vím jen, že je bylinkářka, všichni ji tam znají, má dvě holčiny které tady studují a kloučka na základce. Bydlí tady v ČR dlouho. Říkávala že stačí říct bylinkářka Maruška a každý ví. Byl to poslední pokus jak jí najít. Bylo 9 hod. ráno. Odpoledne ve 13 hodin mi volala paní z úřadu. Maruška umřela, je to tak týden. Plakaly jsme obě. Tak Maruško, víš že mě tady máš ještě nechat..........

Druhá operace v Havl. Brodě. Lehčí operace na ženském. Nic tak strašně mě nebolí. Na pokoji jsme dvě. Všade je klid a pohoda. Telf. nedrnčí, nikdo se tam nehádá. Přichází pan doktor a říká :,, Chcete vědět jak vše probíhalo tady, nebo půjdeme někam stranou?" Spadla mi brada. Páni doktoři z Prahy, učte se... nebo jinak, oprašte přísahy a začněte se chovat tak, jak by jste chtěli aby se jednou lidé chovali k vám.

Jinak pan doktor mi řekl vše hezké, ale věřím, že kdyby to bylo špatné, tak to řekne citlivě a se srdcem. Pan doktor se jmenoval Hnulík a operovala mě paní doktorka Mašková. Díky ji za krásné stehy. Děkuji vám lidičky za krásný přístup v tak malé nemocnici.

Mirka Kubíková

Komentáře  

 
+1 # děkujuIng. Jan Nachtigal 2015-06-17 23:49
Zdravím Vás Mirko a děkuju za tento Váš příspěvek, který mne pořádně posadil do židle a hlavně mi připomenul, co za skutečná trápení lidé prožívají a jak jsou "trápení" zdravých malicherná. Osobně jsem potřeboval si něco takového přečíst a připomenout si "prozření" ze svých osobních malicherností. PEVNÉ ZDRAVÍ A VŠE DOBRÉ ! ! !
Odpovědět
 
 
+4 # Plně s Vámi souhlasímJarka Šilhová 2015-06-26 09:40
Náhodou jsem si přečetla tento email. Dokud se člověk sám nepotká s něčím takový, nechápe. Je hezké číst, že naše zdravotnictví ještě nepohltil trend businessu zcela a takové lidi ve zdravotnictví máme. Protože i moment smrti by měl mít svou důstojnost. Praha se má hodně co učit. Má sestra, které náhle zemřel manžel, zažila též zvláštní jednání ve FN Bulovka, kdy jí telefonem sdělil lékař, že jí zemřel manžel, aniž se zeptal, zda neřídí a pak jí jen mezi dveřmi nemocnice předal pytel věcí manžela. Když se sestra zhroutila, pak doktor se sestrou se otočili a odešli. Nebýt tam druhé sestry, asi by tam zůstala ležet. Ale v tom životě nás všechny čeká zkušenost a všichni zestárneme a všichni zemřeme. Přejme si, aby kolem nás byli zrovna lidé, kteří dokáží zůstat i v tento moment lidmi.
Odpovědět
 
 
+2 # Odp.: Plně s Vámi souhlasímMiroslava Kubíková 2015-07-12 17:38
Pěkný den Jaru, hodně dlouho jsem přemýšlela jak odpovědět bez emocí. Když člověk něco ošklivého prožije, ať je to cokoli, je toho,, plný " a musí to ven. A já jsem horká hlava :-) Když jsem psala svůj příběh, tak jsem ho psala asi čtyři hodiny, mazala, upravovala, abych tam nevnášela moc emocí. A když jsem si přečetla Vaši odpověď, tak se mi zase zvedala taková ta vlna bezmoci. Máte pravdu hodně záleží jak člověk druhému člověku tu ošklivou věc poví. Stačí změnit tón hlasu a vše zní jinak že? Stačí pohladit, posadit se někam stranou. Prostě se chovat lidsky. To dnes ale umí už málo lidí. Přitom já vím, že má operace stála spoustu peněz, pan primář úžasný člověk a pak stačí jeden člověk bez kouska citu a je vše špatné. Víte, že já se vlastně dozvěděla název mého nádoru až tady odsud, od pana Nachtigala...Ni kdo se mnou nic nekomunikoval. Mám skvělou paní doktorku uroložku, když jsem se k ní dostala, tak mi mohla klidně dát prášky na bolesti a odeslat mě domů, jak to dnes doktoři dělají formou co pokus, to omyl, ale ona mi udělala ultrazvuk a NĚCO tam našla, tím mi zachránila život. Ale když mi po telefonu sdělovala, že je to skutečně nádor , né žádná cysta, tak jsem zrovna řídila. Nezeptala se co dělám, jestli nechci přijít osobně. Byl to takový šok, že jsem to auto napálila málem do prvního stromu. Zastavila jsem až po položení telf. a hodinu plakala v polích. Když doktoři ztratí svoji lidskost přestávají býti lidmi. Vidí tolik neštěstí, že už jim to nepřijde nic divného. Vidíte a přesto si myslím, že k tomuto by nemělo nikdy dojít. V minulém týdnu mě odvezla záchranka na mé pracovní cestě autem. Kombinace prášků mě dostala do stavu, že jsem ztrácela vědomí při řízení. A hned jak jsem vyšla z nemocnice, jsem zvedala telefony zákazníkům a objednávala zboží. Je to má práce a tak se chovám slušně dál. Dojde některým doktorům se chovat k lidem slušně? Nebo je to již otravuje? Co prožila vaše setra muselo být strašně, vžívám se do její ,,kůže". Mohla bych napsat, že se jim jednou jejich chování vrátí až oni budou ti, co budou potřebovat pomoc ostatních, ale to se nestane. Doktor k doktorovi se vždy bude chovat jinak. Slušně a lidsky. Mrzí mě to. Doktořina je poslání, né práce. A proto ji nemá dělat jen tak někdo.
Odpovědět
 
 
+2 # jsem v šokurůžena 2015-07-13 13:50
Ahoj Mirko,jsem v šoku,po přečtení vašeho příběhu,kde jsem si přečetla,jak se chovají zaměstnanci nemocnice v Praze.My tady v okresním městě,vám leckdy závidíme,že my se musíme svěřit do rukou místním felčarům,zatímc o vy máte výhodu,léčit se ve vyhlášených zařízeních.Ale váš příběh a případ není poslední dobou jediný,kdy jsem se přesvědčila,že není co závidět.Že i v těchto nemocnicích je to,jako všude,především o lidech.V lednu a v květnu jsem byla na operaci,při hospitalizaci jsem také zažila ze strany personálu jednání,kterému se občas těžko věří,když to pak někomu vyprávíte.Je mi z toho moc smutno.Je mi líto,že jste už neměla možnost se s Maruškou potkat,já už taky kvůli této nemoci přišla o pár lidiček.Mějte se hezky...
Odpovědět
 
 
0 # MaruškaMiroslava Kubíková 2015-07-17 12:45
Cituji růžena:
Ahoj Mirko,jsem v šoku,po přečtení vašeho příběhu,kde jsem si přečetla,jak se chovají zaměstnanci nemocnice v Praze.My tady v okresním městě,vám leckdy závidíme,že my se musíme svěřit do rukou místním felčarům,zatímco vy máte výhodu,léčit se ve vyhlášených zařízeních.Ale váš příběh a případ není poslední dobou jediný,kdy jsem se přesvědčila,že není co závidět.Že i v těchto nemocnicích je to,jako všude,především o lidech.V lednu a v květnu jsem byla na operaci,při hospitalizaci jsem také zažila ze strany personálu jednání,kterému se občas těžko věří,když to pak někomu vyprávíte.Je mi z toho moc smutno.Je mi líto,že jste už neměla možnost se s Maruškou potkat,já už taky kvůli této nemoci přišla o pár lidiček.Mějte se hezky...


Pěkný den Růženko,
máte pravdu. Je to o lidech, ne o nemocnicích. Byla bych nespravedlivá kdybych hodnotila a psala o celé nemocnici, jiná oddělení můžou být jiná a klidná. A Maruška? Srdce mě bolí a vhání mi vše slzy do očí. Já toho člověka neznala a tak odpovím citací.
Někdy stačí chvíle abychom si někoho na celý život oblíbili, ale celý život nestačí, abychom na něj zapomněli.Mějte se krásně a děkuji všem za krásná slova.
Odpovědět
 
 
0 # sanitářkaBlanka2015 2015-07-31 08:01
Pěkný den Mirko i vám všem... děkuji za nádherný přečteníčko-opr avdu moc hezky napsané.Vlezla jsem sem asi vlastně náhodou-páč si jdu od září2015 dělat Kurz Sanitář-ka-tudí ž sem se zamyslela a ani náhodou až tuhle práci budu jednou snad možná ...kdo ví...dělat-nech ci se hádat ze žádnou sestrou....chci pomáhat!Přeji vám vše dobré Blanka
Odpovědět
 
 
0 # Odp.: Má operace, věnováno MarušceMiroslava Kubíková 2015-07-31 14:05
Jejda Blanko, to ne. Takhle to nemůžete brát...To, že se hádají na ÚVN neznamená, že je to stejné všade. Já jsem byla v nemocnici i Havl. Brodě a tam nerozeznáte rozdíl mezi sestrou a sanitářkou. Chovají se tam k sobě moc hezky.Je to prostě v lidech a v odděleních. Já sama jsem vypozorovala že jaký primář, takové oddělení. Třeba nebudou jiní souhlasit, ale já to slýchávám ze všech stran. Tak šup, šup dělat sanitářku, ty jsou hodně potřeba, kdo nám bude naklepávat polštářky:-)
Odpovědět
 
 
+2 # Odp.: Má operace, věnováno Marušcejosef miska 2015-12-25 09:14
Ahoj Mirko pred nedavnem jsem prodelal podobnou operaci ale ne roboticky ale otevrenou cestou odebrali me ledvinu celou jizvu mam pres cele bricho od te doby mam bolesti celeho bricha kdyz jdu s temi bolestmi k obvodnimu tak me da leky na bolesti a posle me na urologii kde me operovali ale tam me reknou ze je to v poradku a na me bolesti nic nerikaji jinak po operaci jsem lezel ctyri dny na jipce bolesti hrozne na pokoji jsme byli dva personal byl docela fajn nador me odstranili ve 39 letech tak ze take pomerne v ranem veku lekar me rekl ze tyto nadory se objevuji az po 50 letech zadnou onkologickou lecbu jsem nemel protoze chemoterapie ani ozarovani na tyto nadory nefunguji jedine pry biologicka lecba ale ta se dava az u pokrocilich nadoru ale uz je nevileci jen jim zivot prodlouzi o nejaky cas jestli se chces s necim poradit na muj tel.721 151 398 ahoj
Odpovědět
 
 
0 # Odp.: Má operace, věnováno MarušceMiroslava Kubíková 2015-12-27 21:08
Ahoj Pepčo, děkuji za informaci. Já měla bolesti břicha již před operací a vlastně díky té bolesti jsem skončila na urologii kde mi nádor našli. I dnes bude to už rok mám velké bolesti v tříslech vystřelujících až k pupíku a do celého břicha. Někdy je bolest tak veliká, že končím na pohotovosti kde mi řeknou, že jsem zdravá a jdu domů s hrstí prášků. Já osobně si myslím, že mi velkou fyzickou námahou napraskl úpon v břiše. Doktorům všade říkám že jsem padala a tahala velmi těžké věci na baráku, ale je to ,,prd" platné. Přehazují si mě jako bramboru a jdu od jednoho k druhému...Na urologii, tam prý vše o.k. ,tak jdu na ženské, no tam jsem jako miminko, tak jdu na chirurgii-tam už neví a tak jsem opět odeslána na urologii...Tam mě paní doktorka odeslala na blázinec. Tak nevím jestli ho zrovna potřebuji, ale super dělám si obrázek o našem zdravotnictví. Večer se budím zaplavena potem tak asi horečka.Tak jedu do Prahy za panem Mauerem je to specialista na šlachy, úpony a uvidím. Snad mi alespoň ten dokáže říct co mě v břiše tak moc bolí. Sám sobě doktorem je nejlepší. Ještěže chodím do práce, ani částečný invalidní důchod jsem nedostala že jsem zdravá jako ,,řípa" a to je jediné mé štěstí, jinak bych fakt skončila na blázinci kam mě posílali naši odborníci. Kdyby něco Pepí, tak určitě volám :-) a děkuji
Odpovědět
 
 
0 # Odp.: Má operace, věnováno Marušcejosef liska 2015-12-30 07:15
Ahoj Mirko kdyz se po operaci u mne objevili tyto bolesti bricha tak jsem take jezdil na chyrurgii do vice nemocnic a vsude me nabrali jenom krev a pichli injekci algifenu nebo novalginu a poslali me domu ze jsem zdravi aze mam jit tam kde me operovali tedy na urologii.Nekde me take rekli ze to mohou zpusobovat srusty po operaci ale kdyz jsem to na nektere z chyrurgii rekl tak se me vysmali,ze to pry srusty v brise byt nemohou protoze jsou pry ledviny v retroperitoneu a ne v brise tak pry v brise nemohli operovat.Na jine chyrurgii me zase rekli,ze je to sice pravda ale ze do retroperitonea pro tu ledvinu jdou pres dutinu brisni tak tam ty srusty mohou byt.kdyz jsem to rekl na urologii tak me nato nic nerekli akorat ze jsem moc precitliveli a napsali me leky na vygumovani hlavi citalex tak jsem recept hodil hned do popelnice.Jinak chodim jeste do gastroporadny a tak jsem to tam rekl doktoroj a ten me udelal kolonoskopii a entrroklizu tenkeho streva to dopadlo v poradku rekl me ze kdyby tam byli ty srusty ze by je nasli jenom pri laparoskopicke operaci a mohli bi je hned odstranit ale ze me nikdo nezaruci ze se neudelaji nove dalsi muzou vzniknout tou laparoskopii.Te d uz nikam stemi bolestmi nechodim jenom jednou za pul roku na tu urologii kde me sleduji z mozneho navratu recidivy protoze tento nador renalni svetlobunecny drive nazivany jako Grawitzuv muze pry metastazovat i po vice jak desrti letech to pry jine nadory nedelaji.Urolog me posila kazdych pul roku na rtg plic,sono bricha a scintigrafii skeletu to jsou prave mista kde se mohou vytvorit metastaze od toho nadoru ahoj a hodne zdravi josef
Odpovědět
 
 
+2 # Pláču... a hluboce smekám, MirkoIsabella 2016-02-07 21:04
Milá Mirko, po přečtení Vašeho příběhu moc pláču. I já zažila v ÚVN velmi ošklivé jednání ze strany lékařů - selhala mi játra, strčili mě na infekci a měli za simulanta. Bolet mě nemělo co, zvracela jsem "z psychiky", ta žlutá barva jim ale k tomu neseděla.Pak mi mezi řečí řekli, že jsem nahlášená k transplantaci, na otázky neodpovídali. Ale to je nic proti Vašemu, můj příběh má happy end. Jsem doktor a hluboce se stydím za ty, co dělají takovou ostudu, o které píšete. Jsem internista a paliatr (nevyléčitelně nemocní, umírající), pracuju i na onkologii a v domácím hospicu. Doprovodila jsem už spoustu nešťastníků jako Maruška, snad se jim doma odcházelo lehce. Budu na Vás moc myslet a přeju Vám, ať jste hlavně zdravá a už se nádor nikdy nevrátí! Šetřete se, prosím... S úctou, I.
Odpovědět
 
 
+1 # JÁ PLÁČU.....Miroslava Kubíková 2016-02-08 16:21
Pěkný den paní doktorko, to já musím napsat že PLÁČU. Ráno mi můj mail upozornil že zde mám novou zprávu. Přečetla jsem si Váši zkušenost a šla ven plakat aby mě syn neslyšel. Musím se přiznat, že jsem si vždy myslela o doktorech že by se k sobě takto jeden k druhému nechoval a je mi to moc líto. Líto vůbec za všechny lidi. Já jsem hrdinka, jen tak se nedám, ale když tam ležíte na stole, je člověk tak malinkatý, odevzdaný všemu, jen aby mu doktoři pomohli a všade se píše,komentuje, jak je důležitá u léčení psychika. Možná se dnes na ní vše jen svádí. Rok a půl mě bolí třísla(díky té bolesti jsem začala běhat po doktorech a tam našli nádor) a na pohotovosti mi jeden pan doktor řekl ať navštívím psychiatra. Našli mi natržený úpon a jdu na operaci,ale nebyla jsem lína napsat panu doktorovi na pohotovost, ať si jde k psychiatrovi sám. Co se týče Marušky je to horší v tom, že obchoduji s uzeninou a jezdím i k Vietnamcům a ty malinkaté Vietnamky jsou si všechny tak podobné a hlavně Marušce. Špatně to nesu a z každé prodejny odcházím jako zmlácená. Isabello ( nádherné jméno), já Vám držím palce, prosím napište nám VŠEM sem, jak se máte, jak to zvládáte. Mirka
Odpovědět
 
 
+1 # JÁ PLÁČU...Miroslava Kubíková 2016-02-08 17:12
Ještě paní doktorko musím napsat, že ráda používám citáty, různá rčení a tak přikládám jeden k dobru. Člověk který vstoupí do vašeho života je buď: testem, trestem, nebo darem. Maruška byla darem, jelikož ona byla ta, co doopravdy trpěla a byla statečná. Asi mi měla přijít do života a asi vše si prostě odžít musíme :-) S úctou k Vám. Mirka
Odpovědět
 
 
+1 # Děkuji, Mirunko...Isabella 2016-02-08 21:26
Milá Mirko, děkuji za nádhernou odpověď, zahřála mě u srdce. Plně s Vámi souhlasím, že člověk může být drsný, jak chce, ale tam na studeném stole, nahý, nebo neschopný si dojít sám na záchod, opustilo mě veškeré hrdinství. Spousta doktorů by si zasloužila, aby si prožili to, co nebozí pacienti. Tolik strachu, přehlížení, bolesti, nadřazenosti... brrr... Pak je logickou reakcí pláč a stres, který vše zhoršuje. Nikdy nezapomenu na sestru v Motole, když mi na právě vyseknutý nádor (naštěstí nezhoubný - v r. 1999) z holeně pravé nohy fláknula z výšky obrovský led a odfrkla, že to mám chladit. Vyla jsem a zvracela bolestí, doktora mi odmítla zavolat, že už jsem injekci dostala. Vedle ležící 80letá paní, která šla na kyčel druhý den a sotva chodila, vstala, namočila ručník a omývala mě a hladila. Jindy na neurologii po lumbální punkci mi poručili hodně pít a ležet rovně na zádech 12hodin. Ale nedozvonila jsem se nikoho s mísou (došla jsem na WC i přes zákaz, to pak byla opice!). Jídlo mi tam postavili na stůl k oknu. Vedle ležící ochrnutá paní slezla na vozík, dala si ho na kolena, přijela k mé posteli a krmila mě... Denně myslím na mou přítelkyni, 35letou mámu dvou dětí, také Mirku, zemřela nedávno na rakovinu prsu v kamenném hospicu, když jí bylo zle, uklidňovala ještě zdravotníky, že jí bylo už hůř... Tito všichni a teď i Vy jste darem v mém životě. Tyto zkušenosti mě utvrzovaly, že u svých pacientů tohle nikdy nedovolím. Snad se mi to daří... Jak jsem psala, můj příběh má happy end, moje tělo se informace o transplantaci tak leklo, že zmobilizovalo síly a zastavilo ničení jater, která se začala pomaličku regenerovat (mají obrovskou schopnost samoúzdravy). Za půl roku jsem se vrátila do práce. Teď už je to rok a půl a já jsem nejšťastnější člověk... jsem zdravá a na Nový rok se stal zázrak, po několika letech snažení se mi povedlo poprvé otěhotnět a dnes jsem viděla srdeční akci na ultrazvuku. Pláču štěstím... Tak ráda bych Vám všem tady dala aspoň trochu... Opatrujte se a držte se, moc na Vás myslím. S úctou. I.
Odpovědět
 
 
0 # Moje zkušenostTerca 2016-03-14 12:58
Ahoj Mirko, po dlouhe době jsem zde na tyto stránky koukla a chci povypravet svůj příběh. Take zhoubný tumor ledviny.. Bolel me pravy bok delší dobu, ale vse vypadalo v poradku, ale i presto jsem se dostala k tomu nejlepšími urologovi a ten me poslal na ct, kde zjistili "neco" na levé ledvine. Potom jsem byla dva roky sledovaná, az najednou to "neco" začalo měnit tvar a muj urolog na nic nečekal a objednal me na operaci. Operovana jsem byla ve svých 35 letech v roce 2013 a operovali me v Havirove. Mam velkou jizvu a vzali mi kousek ledviny. Cely muj pobyt v nemocnici byl pohodovy, vsechny sestry mile a hodne a o Doktorech nemluvím.. Ti byli úžasni. Výsledek mi prisel sdělit sam pan primář na pokoj, kde jsem byla sama a velmi lidsky mi vysvětlil jaky typ nádoru jsem mela, jak budu moct dále zit jak jsem žila, pouze dodržovat kontroly. Nesmírně si vážím toho, ze jsem mela možnost byt v teto nemocnici a mela kolem sebe perfektní doktory a sestřičky. 6.den po operaci jsem byla propuštěna domu a za 2 mesice uz jsem sla do prace. Od te doby pravidelně chodím na kontroly ke svému urologovi a klepu všude kde se da, kromě ledvinového kamenu, ktery se mi objevil, jsem doufam v poradku. Letos v květnu to budou 3 roky od operace. Je mi moc lito, ze vy mate takovy zážitek plus bolesti. Petra
Odpovědět
 
 
0 # Moje zkušenostMiroslava Kubíková 2016-03-14 17:42
Pěkný den, máte opravdu štěstí v dobré lidi. Víte myslím si, že když otevřete oči po operaci, nevíte co dál a co bude, tak je velmi důležité ten první přístup, to chování, ty informace kolem co sdělí a hlavně jak. Od toho všeho se pak odvine celý Váš další život. Já nic nevěděla, ani co je to za nádor, prostě ni. Co smím, nesmím. Člověk se motá, připadá si zbytečný, pro jedny jsem vážně nemocná, pro druhé zdravá. A když se pár lidí chová tak hloupě jako jsem zažila já, tak je vystaráno a zaděláno na slušného ,,cvokaře" Kdybych šla opět na operaci, tak do ÚVN už ne. Mějte se krásně a buďme zdravé :-) Mirka
Odpovědět
 
 
0 # Odp.: Má operace, věnováno Marušcemiska jodef 2016-11-20 16:24
Ahoj mirko dlouho jsi tafy nenila ja take ne tak jsem se chtel zeptat jak se ti dari a jestli mas porad bolesti a jestli uz doktori na neco prislo co by to mohlo zpusobovat me v lete delali kolonoskopii protoze jsem me akutni zanet divertiklu tak to uzavreli ze me bolesti bricha tedy nedelaji srusty po opetaci ale pry divertikli v tlustem streve tak se ozvi ahoj josef
Odpovědět
 
 
0 # Má operaceMiroslava Kubíková 2016-11-20 17:45
Neboj žiju :-)Dlouho jsem tady nebyla, jelikož mi to doktorka nedoporučovala. Myslím to v dobrém. Moc jsem si vše přehrávala dokola a dokola a utápěla jsem se v tom. Musela jsem začít jinak žít, přemýšlet nad něčím jiným. Ale pořád mě bolí levý bok, někdy ukrutně, ale snad to budou srůsty. Pepčo piš na meil tam jsem pracovně pořád :-)
Odpovědět
 
 
+1 # LIDI DRŽTE SE ! ! !Ing. Jan Nachtigal 2016-11-20 18:33
Ahoj Mirko a Josefe - DRŽTE SE ! ! ! Já byl letos 3x v nemocnici - z toho 1x mě odvezla rychlá záchranka - jak píše Mirka - bolesti všude možně - nejprve podezření na encefalitidu od klíštěte, pak bolesti v levé části břicha a šílené průjmy s bolestma - udělali testy na vše co bylo možné včetně kolonoskopie, ale vše negativní - shodil jsem 10% svojí hmotnosti a ani po 4 měsíce nenabírám nic navíc, ALE zvolil jsem dietní způsob stravování - zdá se, že dieta mi dělá dobře (ale např. bůček baštím, vynechal jsem knedlíky - místo toho rýže, také jsem ukončil omáčky, stejně jaké česnek a jiná pálivá jídla). . . DRŽTE SE LIDI :-) a zase sem občas něco napište i pro veřejnost, DÍKY Honza
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.