Můj příběh s rakovinou prsu a psychosomatická příčina této nemoci

Můj příběh s rakovinou prsu a psychosomatická příčina této nemoci. V naší kultuře je nemoc považována za zlo, za něco, co nezáleží na nás, a je zvykem hledat příčinu vzniku onemocnění někde mimo člověka. Příčiny onemocnění však nejsou mimo člověka, ale jsou přímo v něm. Naše nemoc je čistě naše, a proto za ni nikdy nemůžeme obviňovat druhé, ale nikdy bychom za ni neměli obviňovat ani sebe. Nemoc je jen fyzickým vyjádřením našich vlastních destruktivních pocitů a našeho obviňování v nějaké oblasti našeho života.

K tomuto poznání jsem došla na základě vlastní zkušenosti s rakovinou prsu, kterou mi poprvé diagnostikovali v prosinci roku 2008. V té době mi bylo 36 let. Nádor jsem si nalezla sama, neboť už byl velký a bolel. Vzhledem k rychlému růstu nádoru, G3 a velikosti 5 cm, byl nádor považován chirurgem za inoperativní, a proto bylo rozhodnuto, že nejprve podstoupím chemoterapii AC - docetaxel a teprve poté operaci a případné ozařování. Chemoterapie jsem zvládala velmi špatně. Celé dny jsem zvracela, vypadaly mi vlasy, byla jsem velmi slabá…. Prostě všeobecně známé vedlejší účinky. Díky chemoterapii mi však nádor téměř celý zmizel, a tak mi mohla být provedena záchovná operace prsu, po které následovalo ozařování. Lékařské označení bylo nádoru cT2N0M0, takže jsem měla štěstí, že jsem neměla žádné metastázy. Bylo to velmi těžké období a ještě teď se mi o tom velmi špatně píše…. Vytrpěla jsem hodně, ale byla jsem pyšná, že jsem to zvládla a věřila jsem, že pokud budu myslet pozitivně, tak už budu zdravá.

V listopadu roku 2011 jsem si zase sama našla malou bulku na druhém prsu. Zde bych chtěla podotknout, že jsem celou dobu byla sledována. Chodila jsem jednou za rok na mamograf a ultrazvuk (sonografii). Na poslední kontrole jsem neměla žádný nález a půl roku nato jsem si sama našla bulku. Zajímavé je, že na mamografu jí nejprve lékařka neviděla, ale na sonu již spatřila, že to vypadá špatně. Po této zkušenosti zastávám názor, že by bylo pro pacientky po rakovině prsu lepší, pokud by byly kontrolovány častěji (jednou za půl roku) pouze na ultrazvuku, který je navíc pro organismus šetrný. Doufám, že o tomto přístupu přesvědčím svého onkologa. Recidivou jsem zjistila, že lékaři dovedou rakovinu v mnoha případech vyléčit, ale nedokážou zajistit, aby se nemoc nevrátila. Díky šťastné náhodě jsem se dostala k mému duchovnímu učiteli do Litomyšle, který se zabývá psychosomatikou. Byla jsem u něj na několika individuálních sezeních a nakonec jsem se rozhodla, že k němu budu chodit na intenzivní roční kurz. V té době jsem se léčila z druhé nemoci. Nádor byl malý (pT1bpN0(sn)M0), tak mohl být ihned vyoperovaný, opět se zachováním prsu. Zase se však jednalo o velmi agresivní typ nádoru, tak mi onkolog pro jistotu chtěl znovu nasadit chemoterapii. Tu jsem již odmítla, neboť jsem si zjistila, že běžně při této velikosti nádoru není indikována, ale vzhledem k mé recidivě chtěli lékaři nějakou pojistku. V té době jsem již díku mému duchovnímu učiteli chápala příčinu své nemoci a věřila, že dokážu změnit své myšlení tak, aby se mi již nemoc nevrátila. Tak jsem pouze souhlasila s ozařováním. Hormonální léky jsem také odmítla, a tak se v současné době cítím skvěle a mám stále menstruaci, nikoliv uměle vyvolaný přechod...

Na základě studia různé literatury, osobních poznatků u sebe i jiných pacientů, ročního kurzu a následně léčitelského kurzu jsem došla k následujícímu poznání.

S příčinami lidských nemocí je to stejné jako s třemi různě velkými, kaskádovitě nad sebou postavenými přehradami. Horní, největší a nejobjemnější, je přehrada ducha. Pod duchovní nádrží leží přehrada, která je objemem řádově menší a shromažďuje energii. Spodní, objemově nejmenší, je hmotná přehrada (naše tělo). Voda z horní (duchovní) přehrady stále a přirozeně teče samospádem do prostřední (energetické) nádrže a z ní obdobně do spodní (hmotné) přehrady. Mezi všemi přehradami je přečerpávající zařízení, které průběžně umožňuje přemístění vody z níže položených přehrad do horních nádrží. Velice zjednodušeně řečeno: obsah hmotné přehrady vidíme (naše tělo), obsahem energetické přehrady je vitalita člověka a obsah duchovní přehrady vnímáme jako určitý vnitřní pocit (výčitky svědomí, nenávist, pocit nespravedlnosti, sebekritika, nespokojenost se sebou, pocity viny, žárlivost, závist, odsuzování, ukřivděnost...).

Pokud postupujeme zdola nahoru, zjistíme, že úpravou hmotné přehrady (výživa, operace atd.) lze ovlivnit prostřední přehradu (energii a vitalitu člověka). Jenže vzhledem k poměrům objemů obou přehrad je toto ovlivnění pouze dočasné a po ukončení přečerpání (např. po ukončení diety, užívání léků) se jeho vliv pozvolna ztrácí. Totéž platí o čištění prostřední přehrady (energie). Tímto čištěním se zabývají léčitelé, ale zařadila bych sem i meditace, cvičení, jógu…. I tady je pozitivní změna krátkodobá. Pokud dotyčný setrvává po skončení léčby ve svých chybách, návrat ke zdraví nebývá ani tady trvalý. Vliv pracného přečerpávání zdola nahoru nebývá velký, časem se postupně snižuje, až zcela zmizí. Znovu přichází stejná nemoc, nebo propuká choroba, která má podobné příčiny. Výraznější jsou účinky působení tří přehrad shora dolů, které jsou přirozené a víceméně samovolné. Je-li obrazně řečeno zašpiněná přehrada ducha, přelévá se do prostřední nádrže, rozbíjí energii a následně ničí přehradu tělesnosti (člověk onemocní). Nalezení duchovní příčiny je tedy velmi důležité. Pro rychlé uzdravení je potřebné čistit všechny přehrady současně.

 Jaká je tedy duchovní příčina rakoviny prsu? Ženám s rakovinou prsu se vždy do života bez jakéhokoliv respektu vměšovali rodiče, nebo alespoň jeden z nich. I já jsem se neuměla jednomu z rodičů postavit a jeho vměšování a destruktivní jednání zastavit. Všechny ženy s rakovinou prsu mají pocit: „Já se o všechny starám, kdo se postará o mě?“ nebo „Je jednáno na můj úkor v oblasti péče“, neboť prsa jsou přece symbolem péče.

Já jsem se nedokázala postavit, protože jsem si myslela, že k rodičům se nemůžu chovat ošklivě a nechala jsem si ubližovat. Vůbec jsem nevěděla, jak zastavit jeho destruktivní chovaní a nastavit rovnocennost. No ale potom jsem v sobě měla zlobu a zášť, kterých jsem si ale vůbec nebyla vědoma a onemocněla jsem rakovinou. Já jsem měla za to, že když se budu usmívat jako blbec, tak jsem ta hodná a zasloužím si lásku rodičů. Ale láska není o tom „nasadit si úsměv na obličej“! Klíčem k mému uzdravení tedy byly vzpomínky z dětství, se kterými jsme pracovali, a tam jsem viděla, jak jsem si nemoc způsobila. Každý měsíc jsme probrali nové situace a já postupně pochopila jednání svých rodičů, dokázala jsem je ocenit a zastavit jejich destruktivní jednání. Zjistila jsem, že člověk je schopný si nalhávat spoustu věcí a nevidí, kde život žije špatně. Sama jsem se ke svým dcerám chovala stejně jako mamka ke mně. Sice jiným, trochu laskavějším způsobem, ale přesto jsem jim do života mluvila a nenechala je žít si svůj vlastní život. Pokud bych se nezměnila, s velkou pravděpodobností by také onemocněly rakovinou prsu. Tomu lékaři říkají dědičnost. Já si však myslím, že jsou to převzaté vzorce chování od našich rodičů.

Velmi prospěšný pro mě byl druhý rok, kdy jsem se rozhodla absolvovat léčitelský kurz. Dostala jsem mimo jiné do skupiny ženu, která také měla rakovinu prsu. Bylo to prospěšné pro nás obě. Já jsem jí pomáhala v její práci na sobě a zároveň jsem viděla, že je úplně stejná jako já před rokem. Říkala téměř stejné věty jako tehdy já, měla stejnou maminku! Tady jsem se přesvědčila, že rakovina prsu je opravdu psychosomatického rázu a že jdu správnou cestou. Pro ni bylo povzbuzující, když viděla, jak jsem na našem vztahu s rodiči zapracovala, a že to máme mezi sebou hezké, že se dokážeme respektovat a vážit si jeden druhého. Cesta to nebyla jednoduchá, ale jsem moc ráda, že jsem se jí vydala. Zlepšily se výrazně i moje vztahy s dcerami a s manželem. Moje dcery říkají, že jsem úplně jiným člověkem :). Práce na sobě však nikdy nekončí. Nejsem dokonalá a stále je co se učit... Pevně však doufám, že další recidiva rakoviny prsu mně už nehrozí a že už budu stále zdravá..... :-)

Dnes pomáhám ženám s rakovinou prsu, tak jako kdysi pomohl můj duchovní učitel mě. Jsem přesvědčena, že nemoci si vytváříme našimi pocity. Ženy s rakovinou prsu mají pocit, že je jednáno na jejich úkor v oblasti péče a ony toto jednání nemohou nebo neumí dlouhodobě zastavit. V důsledku toho mají pocity zášti a nenávisti, které jsou vlastním spouštěčem rakoviny. Protože o svých pocitech s nikým nemluví, své emoce stále vnitřně prožívají. Takové ženy onemocní mnohem snadněji než ty, které svoji nespokojenost dají najevo. Mnoho žen si svoji zlobu nebo nenávist ani neuvědomuje. Zvykly si na to a mají pocit, že je to součást běžného života, nebo se bojí si připustit, že by takových negativních pocitů byly schopny.

Jsou to totiž obvykle jejich rodiče či alespoň jeden z nich, kteří se ženám s rakovinou prsu pod vlajkou péče vždy do života bez jakéhokoli respektu vměšovali. Pokud se tomuto žena neumí postavit a vměšování zastavit, chová se v dospělosti stejně. Většinou lze rakovinu prsu vyjádřit větou: „Já se o všechny starám a kdo se stará o mě?“ Primární vztah v našem životě je vztah s našimi rodiči, protože pokud v tomto vztahu není láska, laskavost, rovnocennost a schopnost ocenění, nejsme schopni tyto hodnoty žít v žádné oblasti našeho života.

Aby se žena mohla uzdravit, musí pochopit jednání rodičů, ocenit jej a pak ho zastavit. Pak zastaví i své vměšování do života svých dětí a bude umět jednat s láskou a oceněním. Rakovinné buňky nemohou bez negativní energie, kterou si žena vytvořila, přežít.

Pokud bude mít některá žena s rakovinou zájem, můžu jí pomoci najít příčinu její nemoci a společně změnit její postoje.

 

Mgr. Martina Štěpánková

 

e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.  

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.