Život po šesti zhoubných nádorech

 51 let mě děsí myšlenka, že se to zase vrátí…

60-léta minulého století byla pro většinu lidí obdobím politického uvolňování a naděje na lepší život. Pro mě ale rok 1966 příliš šťastný nebyl, protože jsem poprvé vážně onemocněla. Bylo mi 28 let a pracovala jsem jako zubní instrumentářka, když mi lékaři zjistili zhoubný nádor tenkého střeva. Byla jsem vdaná a měla jedno dítě. V té době byla rakovina automaticky považována za konečný ortel. Ani v nejhorším snu mě tehdy nenapadlo, že během svého života uslyším podobnou diagnózu od lékařů ještě pětkrát. Léčba nádoru tenkého střeva proběhla v režii chirurga včetně chemoterapie. Skončilo to invalidním důchodem a "očekáváním konce", který bohudík nepřišel.

 

 

Po pěti letech mi odňali invalidní důchod a já se vrátila do práce. Své tehdejší štěstí nejsem schopna ani popsat. Zdálo se mi, že mám nejhorší životní období za sebou a v životě mě už čeká jen láska, zdraví a spokojenost. Cítila jsem se jako znovuzrozená. Jak hluboce jsem se mýlila, mi došlo po uplynutí 17 let. Jako snad každý pacient s rakovinou, jsem na své onemocnění podvědomě myslela (někdy až příliš často...). Psychika je u nádorových onemocnění velmi častou komplikací, která může sebelepší snahy lékařů zmařit. Já se rakoviny děsím dodnes, ale nikdy jsem svůj opakovaný boj o život nevzdala.

Nebyl to konec utrpení

Když mi bylo 45 let, rakovina zaútočila znovu. Tentokrát to byla děloha. Opět klasický chirurgický zákrok, ovšem už i s ozařováním a chemoterapií. Invalidní důchod mi byl tentokrát přiznán natrvalo.

V 51 letech mi objevili zhoubný nádor tlustého střeva a léčba byla opět operativní, včetně ozařování a chemoterapie. V 54 letech se dostavilo krvácení ve stolici s úpornými průjmy. Chodila jsem k místním specialistům, ale diagnóza směřovala spíše k psychice než k pravým příčinám mého stavu. Pamatuji si na jednoho lékaře, který mě dokonce po vyšetření urazil poznámkou, že si své problémy vymýšlím. Toho lékaře si Bůh za krátko na to, vzal k sobě...

Když už jsem byla úplně zoufalá, zašla jsem přímo za chirurgem v místní nemocnici, který mě doposud vždy úspěšně operoval. Když jsem mu popsala své potíže, ihned mě vyšetřil a za 14 dní jsem už byla po operaci (tentokrát mě zradil konečník). Následovalo ozařování a chemoterapie. Opět jsem přišla "za pět dvanáct" a chirurg měl pevnou ruku a skalpelem odstranil vše špatné. Hrůza z očekávání, kde a kdy se objeví metastázy, se ani nedá popsat. Víte, že kolem vás už poněkolikáté chodí „zubatá" a vy čekáte, kdy si to k vám namíří...

Po pěti letech relativního zdraví mi při kontrole zjistili bulku v prsu a dopadlo to opět standardně. Ve věku 59 let mi provedli ablaci prsu s ozařováním a chemoterapií. Během tohoto onemocnění mi také zemřel manžel na Alzheimerovu chorobu. Stáří, smutek a samota vám klepou na dveře a vám se pomalu, ale jistě ztrácí to pomyslné světýlko naděje na konci tunelu. Z dnešního pohledu si myslím, že tehdy jsem si sáhla na úplné dno. Martyrium mi pomohla překonat rodina a víra v Boha.

V červenci 2006 mi lékaři genetickým vyšetřením zjistili Lynchův syndrom a já konečně pochopila, proč se mi pořád vracejí zhoubná onemocnění. Lékaři od té doby zcela změnili svůj přístup a pravidelně a důkladně mě sledují. Každý problém se proto řeší už v zárodku. Naposledy mi v roce 2013 lékaři odstranili zhoubný kožní nádor. Diagnóza přišla včas, takže kromě práce chirurga, nebylo třeba nic víc.

Pacientka s nejdelší dobou evidence v onkologické ambulanci

Vážím si lidí, kteří v rámci charity běží závody proti rakovině. Já v životě zažila šest nefalšovaných onkologických maratonů, ve kterých pomyslná cílová páska znamenala uzdravení a další život. Bylo to sice mnohdy „s odřenýma ušima“, ale já šest krát tu cílovou pásku vítězně přetrhla. Nyní jsem ve svých 79 letech pod neustálým a pečlivým dohledem onkoložky a prozatím jsem zdravotně z hlediska zhoubných nemocí v pořádku. Během mého dlouhého boje se zákeřnými nádory mi zemřeli na rakovinu také dva sourozenci, ale já pevně věřím, že tady ještě na tom světě nějakou dobu budu. Neustálý strach z rakoviny vám pochopitelně nijak nezlepší psychickou kondici a pokud na tu chorobu pořád podvědomě myslíte, podepíše se to na vašem psychickém zdraví. Z pohybového hlediska již nejsem schopna zdolat schody bez francouzských holí a pomoci syna, takže jsem vlastně uvězněná v mém bytě – problémy s chůzi ale nijak nesouvisí s onkologickými nemocemi.

Na mém smutném příběhu jsou ale i pozitiva. Jsem živým důkazem toho, že i v okresním špitále mohou být skvělí lékaři. Za to, že jsem naživu, vděčím nejvíc jednomu chirurgovi, který naposledy působil v Luhačovicích. Tamní pacienti asi vůbec netuší, jaký je to fachman a co vše dokázal. V České republice žije několik starších pacientů s Lynchovým syndromem než já, ale žáden z nich si neprošel kalvárii 6 zhoubných nádorů. Kuriózní na mém příběhu je zejména skutečnost, že zdravotní kartu mi v onkologické ambulanci poprvé založili v roce 1966, tedy v době, kdy má nynější ošetřující onkoložka (učiněný anděl s neuvěřitelnou trpělivostí) nebyla ještě vůbec na světě! S ohledem na pověst jakou mezi pacienty rakovina má, jde myslím o jednoznačný důkaz, že když máte štěstí na dobré lékaře, tak lze s trochou Boží vůle úspěšně bojovat i s tak hroznými nemocemi.

červen 2017

 

Komentáře  

 
0 # Odp.: Život po šesti zhoubných nádorechALI 2017-08-24 00:36
DOBRY DEN,,,MELA JSTE BEHEM VSECH TECH RAKOVIN I NEJAKE METASTAZE POPRIPADE,KDE VSUDE DEKUJI
Odpovědět
 
 
0 # Metastázy...Danuta L. 2017-09-01 12:14
Dobrý den, metastázy jsem nikdy neměla. To bych asi už tady nebyla. Syn ale osobně zná případ jistého pacienta z Hlučína s rakovinou prostaty, kterou mu i s varlaty odoperovali myslím v roce 2003 a v roce 2005 mu zjistili metastázy v kostech levé nohy a někde na horním žebru. Podstoupil ozařování a dnes je zdráv. Je mu 73 let.
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.