Slib

Dobrý den,

jmenuji se Barbara, je mi 42 let a plním slib, který jsem dala sama sobě před necelým rokem.

V červenci 2010 jsem se z rodinou vrátila po dovolené domů, plná elánu, opálená, odpočatá, ale za pár dnů se mi zhroutil celý svět.

Aspoň tak jsem to tenkrát vnímala, když jsem po koupeli zjistila, že mám v levém prsu nějakou bulku. Okamžitě jsem věděla, že je zle, sesunula jsem se k zemi, v hlavě jen jediná hnusná myšlenka "Pane Bože, já mám rakovinu a umřu." Po nějaké době jsem se z té země posbírala a řekla si, že přece tady v té koupelně, hned neumřu. Musím se nějak sebrat a jednat. Byl pátek večer, tak co dělat? Kam jít? Musím vydržet do pondělí, ještě, že jsem musela v sobotu do práce ale stejně na to člověk pořád myslel, každou minutu.

V pondělí jsem zavolala své obvodní lékařce a ta mně objednala k paní doktorce na mamologii. Doma jsem to řekla manželovi i své dospívající dceři, byli chudáci strašně vystrašení a pořád mně utěšovali. Na mamologii byla skvělá doktorka, zařídila ihned mamograf, ultrazvuk a tam mi už udělali i biopsii. Bylo to jako smršť. Tak a potom všem jsem musela týden čekat na výsledky. Asi nemusím psát jaký to byl týden zřejme nejhorší v mém životě. Manžel se snažil abych na to nemyslela, jezdili jsme celý týden po výletech, já si ale z nich nic moc nepamatuji. Vím jen, že jsem si pořád říkala, že se tu vrátím až to bude za mnou a budu zdravá. Týden přešel a já šla pro výsledky.

Paní doktorka mi bohužel potvrdila to co jsem svým šestým smyslem věděla už v té koupelně. Po tvářích mi tekly slzy ale v duchu jsem si říkala "porazím tě ty za....a sv..ě". Zapamatovala jsem si taky slova paní doktorky. Řekla "přišla jste relativně brzy, to zvládnete a za pár let to bude pro vás jen hnusná vspomínka". Tím jsem se začala řídit a řídím do dnes. Bylo a je to těžké. Člověk se na začátku ptá, proč já? Nepiju, nekouřím, nemám nadváhu, docela zdravě jím tak proč já? Ale pak vás napadne proč ne já, když kolem je tolik nemocných lidí, proč bych zrovna já měla mít od života nějaká privilegia? Svůj život si prostě musím vybojovat. Do tří týdnu od určení diagnozy jsem byla po operaci, prso mi zůstalo, odstranili jen ten hnus. Následovalo osm chemoterapii, třicet tři ozářek a hormonální léčba, kterou mám na pět let. V těch měsících co jsem se léčila mi bylo různě, někdy hůř někdy líp. Ne jenom léčba ale ty neustále kontroly, odběry, vás strašně vyčerpávají. Musela jsem si sama píchat injekce a taky pohled do zrcadla vám moc nepřidá. Víte, že vypadané vlasy, obočí, řasy, chlupy, že to všechno doroste a je to směšná cena za vyléčení ale jste žena a moc vám to na psychice nepřidá. Má rodina a přátele byli skvělí, ani jsem netušila kolika lidem na mně záleží. Po celou dobu léčby mně pořád někdo navštěvoval, telefonoval mi, modlil se za mně. Byli prostě úžasní, hlavně manžel a dcera ta ani jednou, když jsem třeba měla depku a nebylo mi zrovna dobře, neměla v očích slzy a smutek. Vždycky jen řekla "mami co blbneš, vždyť já vím, že budeš zdravá". Manžel se na mně díval pořád tak jako, před tím a říkal, že bez vlasů se mu líbím, že jsem jak mimino. Vozil mně na všechny chemoterapie a ozářky.

A já se konečně dočkala, v utery 21.6. 2011 jsem měla kontrolní vyšetření. Díky Bohu dopadla dobře! Vím, že na de mnou visí Damoklův meč, vím že musím chodit každé tři měsíce na kontrolu. Teď se ale cítím dobře, mám před sebou celé léto, užívám si doslova každou minutu svého života a strašně se těším do práce do které bych měla nastoupit v září.

Svůj příběh jsem napsala, protože jsem si dala slib. Přečetla jsem si v době kdy mi bylo nejhůř některé příběhy onkologických pacientů a pomohly mi. Tak proto jsem se rozhodla napsat ten svůj, třeba taky někomu pomůže byla bych ráda. Já jsem kolem sebe měla a mám rodinu a přátele, kteří mi moc pomohli. Vím, že všichni, kteří bojují s tak zákeřnou nemocí takové štěstí nemají. Ale každý by si měl uvědomit hlavně to, že bojuje sám za sebe, za svůj život a že ti blízcí jsou super, když jsou, ale když náhodou nejsou, taky se nic neděje, protože každý nakonec bojuje sám za sebe!

Tak bojujme!!! Všem, kteří zrovna teď prožívají ty nejhorší chvíle svého života, přeji z celého srdce hodně síly, optimizmu a zdraví!!!

 

Barbara

 

P.S. Pro ženy : Vlasy mi vypadly 13 den po první chemoterapii.A narostly 3 měsíce po poslední chemoterapii,obarvila jsem je Henou a všichni říkají jak mi ten ježek sluší! Hurááááááá!

Komentáře  

 
+1 # Odp.: SlibJarka 2011-06-28 20:24
Ahoj Barbaro. Když jsem četla Tvůj příběh ihned jsem si na vše vzpoměla a bylo to téměř shodné s mým. Jen jsem o 5 let starší, s léčbou začínala v dubnu a měla trošku více chemoterapií. Příští týden jdu na poslední! Jupí!!! Zatím taky všechno v pořádku. Vždycky jsem po kontrole šťastná jako blecha.Je to přesně jak jsi to napsala, každý musí bojovat sám za sebe!Já teď budu taky bojovat dál, čeká mě rok ID, ztratila jsem práci, ale nyní si užívám opravdu každičký den!!! Člověk změní své priority.Já si ježka obarvila normální barvou a pýřím se štěstím, že už mám své vlásky! Takže nám všem přeji hlavně zdraví a plno síly vše zvládat! Jarka.
Odpovědět
 
 
+1 # Odp.: SlibM.A.M.I.K 2011-06-29 03:11
zdravím vás dnes je doba uspěchaná a člověk se zastavi až se něco přihodi myslim to všeobecně potom vidi věci jinak nezčiluje se na věcma které dřiv člověka vytačely to ruda.ja dnes vim že jsem časovaná bomba a že načasovani musi byt hodně dlouhé.a proto každy den žit bez stresu a hlavně v klidu jak je fajn že venku prši,sviti sluníčko,mrzne, je sychravo vše je hezke a ja se za oknem mužu pokochat :-)žiju a žit budu pro mou vnučku.pry nevypadam nemocně tak jsem zdravý nemocný.měj te se všichni moc hezky a uzdravujte stana
Odpovědět
 
 
+1 # dnesJana 2012-01-11 23:05
Dnes mě řekli, že ji mám také, také prso. Díky za Váš článek. Budu bojovat, zvládnu to? Mám strach asi tak jak jste ho měly všechny, ale vlastně z čeho strach? Že to bude bolet? Že umřu? Jednou stejně...Jana[c olor=black][/co lor]
Odpovědět
 
 
+1 # Odp.: Slibnokianna 2012-01-12 22:47
Milá Jano, nemějte strach, vše se dá zvládnout. Ta nemoc je hlavně o pocitech. O tom, vyrovnat se s tím. A nelze to ze dne na den. Nejdřív musí člověk překonat ten šok. Prokousat se tím, uvědomit si, jak moc chci žít a pak udělat vše pro to uzdravení. A věřit tomu, že bude žít. Nepřipouštět žádnou jinou myšlenku. Ta fyzická bolest, kterou budete během léčení prodělávat se dá lehce překonat. Věřte, že tu budoucnost si vytváříme hlavně svýma myšlenkama. Nepřipusťte, aby se v myšlenkách vyskytly jakékoliv pochyby o tom, že byste nebyla zdravá. Přeju Vám hodně síly.
Odpovědět
 
 
+3 # Odp.: Slibtamara 2012-03-15 13:54
Barbaro, jsem momentálně někde v té vaší koupelně, možná trochu dál.4.1.2012 boule na krku, výsledek maligní cysta+ meta, další operace, PET. V úterý 20.3. nastupuji k odebrání půlky krku - jinak se tomu říká krční bloková disekce. Ložisko pořád neznámé - pokud ho najdou, tak snad prognóza přívětivá. Svíjím se jak had, strach mě válcuje. Čtu si příběhy z tohoto portálu a vím, že nejsem sama jediná, kdo se bojí nebo bál. Díky za váš příběh. Tamara
Odpovědět
 
 
+1 # Odp.:Slibra-ma 2015-08-05 06:00
Milá Barbaro, já jsem se také ocitla v té vaší koupelně - také po návratu z dovolené a za tři dny větší bulka. Čekám na výsledek biopsie a je to 50:50 - hodnocení BIRADS 4b. V 3/15 jsem byla na MMG a nic tam nebylo. Tak doufám, že i když to bude zhoubné, že je to čerstvé. Jste moc statečná a držím palce aby se ta potvora nevrátila. Díky že jste napsala svůj příběh. Žijeme život ve stresu a neumíme se radost, ale budeme se to muset sakra rychle naučit.
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.