Jde to, teď už to také vím!!!

Ahoj všichni,

dlouho jsem váhala, zda sem napsat ,,svůj příběh,,. Jednak proto, že podle mého názoru bylo již vše řečeno a napsáno a jednak proto, že se mi zdá, že na tomto portále "není pohyb" a že sem už dlouho nikdo příběh nevložil. Ale pak jsem si řekla, že na tyto stránky napíšu, že i sem se třeba podívají Ti, kteří se s touto nemocí osobně setkali, zrovna tak, jako před časem já.

 

 

Chodila jsem pravidelně na gynekologické prohlídky, v roce 2004 jsem byla na operaci - konizace děložního čípku. Až do roku 2010, to jsem pro drobné obtíže absolvovala kyretáž. Od té doby jsem - naštěstí - chodila na gynekologické kontroly častěji. A v květnu 2011 mi lékař po jedné prohlídce a sonu oznámil, že něco není v pořádku a že jemu se to nelíbí. Sestra mi odebrala krev na onkomarkery a lékař mi napsal doporučení k vyšetření primářem gynekologie ve zdejší okresní nemocnici. Tam jsem se dověděla, že mám velký útvar na levém vaječníku. Následovala laparoskopie, při které byl odebrán vzorek a poslán na histologii. Ještě jsem si to nějak nepřipouštěla, byla jsem ujišťována lékaři a rodinou, že to ještě nic neznamená a že to nemusí být zhoubné a já tomu chtěla, pochopitelně, věřit. Ale potom mi volali z nemocnice, že si se mnou primář sjednává schůzku a to už jsem začala tušit, že je něco opravdu špatně, protože kdyby né, řekli by mi výsledek po telefonu. A tak jsem se koncem června dozvěděla tu krutou pravdu, že se jedná o velký, zhoubný nádor, špatně odoperovatelný, pravděpodobně přirostlý buď ke střevu, nebo močovému měchýři. Vybavuji si ten den, jak sedím v ambulanci, podivuhodně klidná a tichá, myšlenky mi utíkají bůhví kam a primářův hlas vnímám jako ve snách. Primář volá do Fakultní nemocnice, kde mě objednává na konzilium a pak se se mnou loučí. Venku na mě čeká manžel a teprve tam, po jeho spatření se mi oči zarosí slzami. Dál mlčím, muž se ptá, ale já neodpovídám a jsem mu vděčná, že nenaléhá. Jedeme domů a teprve tam mu vše řeknu. Stojí, neschopen slova a já vím, že i jemu je právě teď hodně těžko. Obejmeme se.

 

Odpoledne přichází domů dcera, muž jí sděluje co a jak a dcera mě hned obejme a říká rozhodným hlasem:

 

 TO ZVLÁDNEME !

 

Postupně se to dozvídá ostaní rodina, přátelé, spoluzaměstnanci, okolí.

 

Trvalo mi zhruba 14 dnů, než jsem to "strávila", než jsem to přijala jako fakt, se kterým se nedá dělat nic, než se tomu podat, nebo začít bojovat. Dny ještě ušly, ale ty NOCI ! Probdělé, bezesné, proplakané, kdy se mi hlavou honilo úplně všechno. Mimojiné i to, že mi v mých 25 letech, zrovna když jsem čekala dceru, zemřel na rakovinu plic můj tatínek, bylo mu 62 let. A pak jsem se nějak "zasekla" a řekla si to, co by si v takovém případě měl říci každý. Že to určitě dobře dopadne, že se vyléčím a i kdyby ne, tak život, který mi zbývá, chci rozhodně prožít co nejlépe a že nemá žádný smysl sedět doma v koutě, litovat se a brečet. Né, že bych pak od té doby už neplakala...

 

Následovalo vyšetření a konzilium ve Fakultní nemocnici, rozhodnutí o absolvování čtyř cyklů chemoterapie ještě před operací a do týdne nástup do VELKÉHO NEZNÁMA, tudíž na 1.cyklus chemoterapie. Chemoterapie zvládám, nebo spíš nezvládám, tak, že po každém druhém cyklu musím být hospitalizovaná na interně na kapačkách, zesláblá, dehydratovaná s totálně rozhozeným organismem. V říjnu jsem podstoupila velkou gynekologickou operaci a v důsledku komplikací jsem musela do týdne znovu na sál. V nemocnici jsem si pobyla skoro čtyři týdny a po dalším měsíci doma jsem nastoupila na další cyklus chemoterapie, první ze čtyř. Chemoterapii jsem měla i těsně před vánocemi, které mám moc ráda a které jsem si bohužel tentokrát moc neužila, zato jsem se hned začala těšit na další. Poslední cyklus jsem měla v únoru, v březnu následovalo vyšetření PETCT a za dva dny výsledek, pro který jsem si jela celá vynervovaná. Nález zněl, že v břiše se nalézá nějaký útvar, který by mohl být posuzován jako metastáza, ale konzilium na onkologii, včetně docenta, se domnívá, že je to spíš ještě nějaká poperační záležitost, srůst, hematom nebo něco podobného a ža se mám na 99,99% považovat za vyléčenou. Výsledky odběru krve na onkomarkery dopadly také velmi dobře. Od té doby jsem byla již několikrát na kontrole, jak na gynekologii, tak na onkologii a pokaždé bylo vše, včetně onkomarkerů v pořádku. Jsem šťastná, pochopitelně a myslím, že psychika dělá opravdu HODNĚ..!!!

 

Velmi si vážím pomoci a podpory celé rodiny a to jak psychické, tak fyzické.

 

Já sama jsem se snažila tomu moc nepodávat a i když mi po chemoterapii bylo zle, dovolila jsem sama sobě tři dny ležení. Čtvrtý den jsem už vstala a zkoušela trochu fungovat. Chodila jsem do práce za kolegyněmi, na všechny rodinné akce a oslavy, scházela jsem se s kamarádkami a mimo dnů bezprostředně po chemoterapii jsem se snažila žít, když ne stejný, tak alespoň co nejnormálnější život. S dcerou jsme moji nemoc nazvaly OŠKLIVOU ANGÍNOU, která jen o trochu déle trvá. Byla jsem schopná se smát, o své nemoci žertovat a tím to zlehčovat a nejednou jsem se přistihla, že si při práci zpívám, až jsem si říkala, jestli to je normální. Když mi po první chemoterapii začaly vypadávat vlasy, nechala jsem si od dcery hlavu vyholit a po prvním šoku a slzičkách před zrcadlem jsem si nasadila šátek a jela si koupit paruku, která mi prý, podle všech, moc slušela.

 

Nevím, co ještě napsat, většinou lidé říkají, že se jim změnil žebříček hodnot. U mě byla rodina i přátelé vždy na prvním místě a tímto se to jen umocnilo. Snad jsem se jen naučila lépe přijímat strasti a nepříjemné stránky, které každému z nás život občas přináší. Jsem hodně emocionální, někdy až moc, nikomu nechci ublížit a myslím si, že některé situace v mém životě, které jsem hodně prožívala a trápila se pro ně, ačkoli jsem je nemohla ovlivnit, byly jednou z příčin propuknutí té ošklivé nemoci, zvané RAKOVINA. Mimochodem, tohle slovo během mé léčby nepadlo, ani ode mě, ani od rodiny a ani od lékařů...

 

Co mi ta "mrcha" dala a vzala? Dala mi poznat, že mám rodinu, která umí držet pohromadě, že mám přátele, že je na světě plno lidiček, kteří mi drželi palce, přáli mi uzdravení a kteří teď se mnou sdílejí moji radost a naději, že už je to navždy za mnou. Že je na světě plno skvělých lékařů sester, kterým na pacientech opravdu záleží. Dala mi toho asi ještě víc, ale také mi, bohužel HODNĚ vzala. Vzala mi hodně sil a přinesla řadu jiných zdravotních komplikací, kvůli kterým jsem se nemohla vrátit zpátky do zaměstnání a jsem teď v invalidním důchodu. Mám rodinu, přátele,zájmy a koníčky ale přesto se teď cítím "vykořeněná" a ačkoliv bych si to moc přála, nic není jako dřív a myslím, že už nikdy nebude.

 

Přesto si života velice vážím, pokaždé, když prožiju nějakou pěknou chvilku, když mě potěší i zdánlivá maličkost, řeknu si, jak je fajn, že tu jsem.Chodím mezi lidi co nejvíce a nabádám je, aby se nepřeli a nehandrkovali se kvůli každé malichernosti, aby se dokázali i radovat a ne si jen na vše stěžovat, což je v dnešní době (i když vím, že nelehké) běžné. A především se tím já sama snažím doma i ve svém okolí řídit.

 

Na poslední kontrole na onkologii mě potěšila paní doktorka, když mi řekla, že mě ráda vidí, že má ze mě radost a že je ráda, že jsem vše tak dobře zvládla. Řekla mi to i sestřička, že jsem byla jedna z mála, která dokázala ze sebe vydolovat úsměv, i když jsem třeba šla domů po chemoterapii a bylo na mě vidět, že je mi zle. Hrozně mě to potěšilo a pohladilo po dušičce. Říkají mi to i (dnes už bohužel bývalé) kolegyně ze zaměstnání, že mě obdivují, jak jsem se s tím popasovala. Přesto se nepovažuji za žádnou HRDINKU a byly i chvíle, kdy jsem byla psychicky hodně na dně.

 

Ale chtěla jsem ŽÍT...!!! Kdo se právě teď někdy dověděl tu nehezkou diagnózu ať v sobě zmobilizuje všechny síly a ať to rozhodně nevzdává...

 

JDE TO, TEĎ UŽ TO TAKÉ VÍM !!!

 Růžena Zahradníková,e-mailová adresa: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ,původně jsem psala pod přezdívkou Bára a uvedla svoji druhou e-mailovou adresu

Bára

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Komentáře  

 
+2 # Jste hrdinikaMarkéta. 2017-03-18 06:34
Jsem rada, ze vám to dopadlo takhle dobre, ze jste se takto zaprela. Mou maminku tato nemoc taky postihla, víme to par dnu, ted čekáme na různé vyšetření a výsledky. Budeme bojovat! Nenechame se vyřadit z toho krásného každodenního života :)
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.