Škola života

„Máte rakovinu.“ V uších zazněla rána, jako drsný soudcův verdikt. „...čtvrtého stupně...“

Svět se zastavil. Před očima začalo blikat to hrůzu nahánějící slovo „Umřeš!“ doprovázeno strašlivým zvonivým smíchem, jako bych slyšela smrtku. Přeběhl mě mráz po zádech a hrdlo se pomalu stahovalo a stahovalo. Pochytila jsem ještě: „...četné metastáze.“ Do očí se mi vkradla tma.

 

 

Trvalo mi dlouho, než jsem tomu uvěřila. Zvlášť v tom krásném devatenáctém věku, s celým životem a maturitou těsně před sebou. Přijela jsem nedávno do nemocnice jen s těžkým zápalem plic se skálopevným přesvědčením, že se brzy uzdravím a všechno bude opět v pořádku. Teď mám rakovinu s četnými metastázemi na čtyřech místech těla, včetně časované bomby v mozku. Co bude dál? S každým krokem na cestě zpět do nemocničního pokoje ze mne opadávaly střípky snů, plánů a cílů, které se mi zdály již nadobro ztracené.
Začal kolotoč – jedno vyšetření, druhé vyšetření, operace a rozvržení plánu chemoterapie. Celý studentský život s nejrůznějšími zájmy se najednou rozplynul jako vodní pára nad hrncem. Uvědomila jsem si, že v tuto chvíli plně začínám chápat výrok: „Všechno se boří jako domeček z karet.“ Mladí lidé v mém věku, a nejen mladí, se kolem mé nemoci vyhýbali co největším obloukem, nevěděli, jak se mnou mluvit, jak se chovat, rodina na tom byla podobně. Kam jsem se podívala, tam byly rychlé uhýbající pohledy, kolem mne se vytvořilo neviditelné dvoumetrové pásmo, kam nevkročila ani noha. Cítila jsem se najednou tak osamělá, jako bych měla na čele napsáno: „Pozor, nakažlivá rakovina! Dodržujte bezpečnostní odstup.“ Probrečela jsem celé noci a poté došla až k bodu, kdy jsem už plakat nemohla. Dostala jsem se kamsi, kde jsem už necítila nic. V ten moment jsem sklouzla do stavu úplné rezignace, vzdala jsem to, vyhasl onen světlý bod – důvod, proč žít, proč bojovat. Čekala jsem už jen na jedno – na smrt. Po několika dlouhých hodinách, kdy se nic nedělo, se mi rozsvítilo. Musím přece bojovat pro rodinu, leukémie nám vzala jednoho maličkého člena – sestřičku, nesmím dovolit, aby rakovina vzala dalšího z rodiny, aspoň ne tak snadno a rychle, bez boje.

 


Přišla první noc s CHT a já měla pocit, že je kolem mě ta nejhlubší propast, to nejtišší prázdno. Jen já, kapající pytlík, tančící břicho a tisíc myšlenek, nic víc. Hlava se točila čím dál rychleji a já se nořila do víru žaludečního tance a přestala vnímat čas...
Svítání bylo pro mne darem. Na chvíli končila chemoterapie. Začala jsem v sobě střádat veškerou energii k tomu, abych se z první dávky jakžtakž dostala a mohla se bez větších problémů došourat tam, kde myšlenky na bebí upadají kamsi, kde už nevypadají tak hrozně - do školy mezi lidi. Byla jsem na sebe hrdá, že se mi podařilo se postavit na nohy a ve škole celkem obstojně fungovat. Ještě jsem se tak úplně nevzpamatovala, když odpoledne přišla další dávka, která protrhla jakýsi obal a nastřádaná energie ze mne vytékala, téměř nevyužita.
„Jen to ne, ta energie je to poslední, co mám“, řekla jsem neslyšně a naprázdno polkla. Tíhou mého těla se mi podlomily nohy a já padla se slzami v očích na zem. Zelená nemocniční podlaha se proměnila v bublající bahno, do kterého jsem se pomalu nořila. Hlouběji a hlouběji, někam do temnot.

 

Ani nevím, jak dlouho to trvalo, když ke mně najednou přiletěl krásný motýl plný modrofialového třpytu, který krásně kontrastoval s okolní tmou. Rozplývajíc se nad jeho krásou, jsem někde v koutku duše zahlédla malé světélko. Hřejivý plamínek naděje. Zjistila jsem, že mé nitro ještě tiše věřilo, i přesto že mozek už ne... a já pochopila.

 

Rakovina není trest, podraz osudu či událost, která hraje neférovou hru. S nemocí se otvírají dvířka k poznání sama sebe a pravých hodnot života. Je to směrovka, jež nás má dovést k tomu tajemnému úhlu pohledu, který zázračně mění život na krásnější, jasnější a optimističtější nezávisle na materiálních věcech.
___________

 

Meta rostou, moc času mi prý od setkání s bledou slečnou s kosou sice nezbývá, ale já to ještě rozhodně nechci vzdát. Chci si totiž ten život z toho již zmiňovaného kouzelného pohledu užít, s pokorou. A kdoví, třeba mi bude dáno žít déle, když budu chtít. Třeba si jednou budu vesele s papučemi v křesle plést svetříky svým vnoučátkům. A pokud ne, tak budu na hrobníkově lopatě děkovat, že mi byla dána příležitost ještě žít tak, jak doopravdy chci, s vědomím toho, jak je život nádherný, s tím, co je opravdu důležité, bez lítosti, že jsem něco nestihla nebo neudělala. A budu moci všem s radostí říci: „Umírám šťastná, moji milí!“

 


Tímto zároveň děkuji své rodině, svým přátelům, kantorům a ostatním, kteří mi do žil vlévají optimismus a sílu.

Milí nemocní, přeji vám všem hodně síly, chuti do života a nikdy neuhasínající plamínek naděje! Vydržte! Vždycky je pro co žít... alespoň pro ten překrásný motýlí třpyt a pro nový začátek po škole života, jež se jmenuje Rakovina... a jak se říká: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.